Klíč k minulosti

Holokaust bol a je varovným biľagom na tvári všetkých kultúrne mimoriadne vysoko sa cítiacich národov, ktoré sa na ňom aktívne podieľali. Kľúč k minulosti je skrytý a len sťažka otvára ústa pamätníkov a potomkov pri odhaľovaní temného podielu Francúzska na likvidácii židovských spoluobčanov. Kľúč je zhrdzavený, dvere sa otvárajú stuha. Mnohé boľavé rany sú dodnes nezacelené, rodinná história zamlčiavaná. Odvážna novinárka postupne odkrýva tragický príbeh židovskej rodiny, obývajúcej kedysi byt, do ktorého sa má žurnalistkina rodina nasťahovať. Dejiny obydlia sú prepojené s dejinami rodiny jej muža. Paralelne sa odohráva dráma židovského dievčaťa, ktoré sľúbilo ukrytému bračekovi, že sa poňho vráti. Smutnú históriu čiastočne vyvažuje nádej na zrodenie nového života. Spočiatku je ohrozený, no poznanie histórie zabráni staršej novinárke v manželom požadovanom aborte. Konvenčná dráma s veľkými ambíciami a historicko apelatîvnym presahom, cielene spracovaná do polohy všeobecne prijateľného filmu. Z umeleckého hľadiska mierny podpriemer. Hodnotenie neznižuje potrebu hovoriť o temných stránkach histórie vlastného národa. (28.09.2020)

Viděno v RegioJetu po cestě z Brna do Prahy. Velmi povedené drama. Téma je hodně silné a bál jsem se toho, aby z toho nevypadla citová vydíračka, ale naštěstí to byl režisér schopný ukočírovat tak, že to silné je i bez patetických dojemných scén a celé to působí uvěřitelným dojmem. A o to víc to cením, jelikož je vlastně v hlavní roli židovské dítě za doby 2.světové války. Má to taky slušné herecké výkony, dobře napsaný scénář, děj se vyvíjí tak jak má, dobře se na to dívá a příběh Sáry mě zaujal a v napětí jsem očekával, jak skončí - a to je hlavní. Na plný počet to není, protože třeba na postavách v současnosti se dalo víc zapracovat a moc mi do celkového příběhu nezapadalo to těhotenství (ačkoli na konci je dořešen osud všech postav - a to beru jako hodně velký klad), ale jinak jsem dost spokojený. 4* (15.12.2020)

Dvě roviny příběhů. Zajímavý koncept a emocionálně silný příběh. Jak už u podobných příběhů bývá zvykem, normální člověk ( myšleno všichni, kromě hololebkových kreatur s IQ shnilého banánu ) pocítí nechuť, zlost, mražení, prostě emoce. Jde o téma, které je ve své podstatě nevyčerpatelné a tak máme každý rok další a další příběh o tom či onom. Zatím to působí, a ani tady není víceméně co vytýkat. (26.11.2011)

O minulosti, přítomnosti i budoucnosti ... o mrtvých i živých ... o stínech na duši, které nelze vymazat ... o vzpomínkách, které nelze unést. Prostý příběh, který nevydírá ... jenom vypráví. Přesto - anebo právě proto - můžete jeho emoce vzít za své. I když … přece jenom si neodpustím drobnou poznámku: V zájmu pravdy může být někdy opodstatněné strkat nos do cizích záležitostí a přehrabovat se v cizích osudech. Přesto si nejsem až tak úplně jistá, že je to za všech okolností správné a očistné ... že to pokaždé přinese něco pozitivního ... že zrovna PRAVDA je přesně to, co všem zainteresovaným schází ke štěstí. VŽDYCKY musíte počítat i s tím, že někoho zraníte, že někomu těžce ublížíte. Měli byste si dobře rozmyslet, jestli dotyčná pravda za to opravdu stojí ... a v první řadě byste si měli odpovědět na otázku, jestli pomáháte druhým - nebo jestli se jenom snažíte uchlácholit vlastní svědomí. P.S.: To pochopitelně neplatí o pravdách, které svými rozměry přesahují čistě osobní rovinu. (27.01.2014)

Moc pěkný a přitom ne srdcervoucí příběh jedné rodiny v Paříži, kterou semlela válka. Frantíkům tleskám a mám snad jen jedinou výtku k závěru (to už asi bude můj problém, že bych ráda všechny dějové linky pěkně uzavřené), jinak klobouk dolů. Kristin Scott Thomas jsem věřila její novinářku, která zjistí, že příběh, o kterém má psát, se prolíná s tím jejím. Má svoje rodinné trable, ale oživlá minulost ji láká víc a do pátrání po holčičce Sarah se pouští bez přemýšlení. "udělali na Židy zátah a svezli je na jedno místo, odkud je později převáželi do pracovních táborů. Neexistuje ale jediná fotografie té události." - Jak to, Němci přece byli tak precizní, měli zdokumentováno všechno.." - to ale nebyli Němci.. byli to Francouzi." Aneb kde končí porozumění a nastupuje lhostejnost? Možná to trochu srdcervoucí bude, ale tak jako s citem. (11.07.2016)