Jarní píseň

Skutečně, Rudolf Hrušínský měl velký režisérský talent, již ve svém mladém věku byl skutečným profersionálem. Příběh operní pěvkyně, která se náhodou dostala do míst, kde žili její příbuzní, je jistě svým nbáměstem zajímavý a Hrušínský si dokázal vybrat velmi profesionální hereckou plejádu v čele s Františkem Smolíkem (Hanu Vítovou jsem nikdy za hereckého génia nepovažoval). Mladičká Jana Dítětová hrála podobnou nesmělou naivku jako o rok později v Prstýnku, naštěstí se z této polohy vypracovala posléze ve skutečně skvělou herečku žen středních let. Poněkud přitažené bylo setkání zpěvačky se svým skutečným otcem - lékařem v Podlesné. (27.10.2020)

Minulost je jako přečtená kniha, už nepřekvapí a ví se, jak dopadne. Ano, i tady byl trochu předvídatelný děj. Co můžu ocenit, jsou parádní kostýmy, poměrně přesvědčivé herecké výkony (ikdyž především ty ve vedlejších rolích - Šlemrová, Pačová, Schránil), jinak je to více než průměrné dílko, patříci svou tématikou spíše do dob první republiky (než filmově vyspělejšího protektorátu). Film se dá porovnat s podobným kostýmovým filmem Noční motýl nebo filmem Tanečnice, ale ani jeden z těchto skvělých filmů netrumfl, ba se ani zdaleka jejich úspěchu nepřiblížil. Škoda, ambice tady byly. (29.06.2013)

Blížící se konec války vyvolal určité obavy z věcí příštích, tím spíš, byla-li otázka budoucí filmové výroby jednou z nejdiskutovanějších a pro soukromé podnikatele ne právě příznivých. Velkou radost z těchto plánů neměl ani Miloš Havel, kterého tehdy navíc ještě zastihl nepříjemný konflikt s režisérem a dokumentaristou Jiřím Lehovcem, který se odmítl podílet na přípravách jeho nového filmu. Dilema se nakonec podařilo rozřešit jak ve prospěch rozčarovaného Havla, tak čtyřiadvacetiletého Rudolfa Hrušínského, povolaného s překvapujícím gestem do role nikoli herecké, ale režisérské. A přestože času bylo málo a zkušeností ještě míň, talent a píle dokázali, že i z veskrze průměrného scénáře lze vystavět působivý manifest májovým scenériím, které tu pod dohledem kameramana Karla Degla získávají jakýsi druhý rozměr. Milostný příběh slavné operní pěvkyně a nadaného mladého malíře je rámován také osudem osamělého venkovského lékaře, ztrácejícího už pomalu naději na shledání se svou dcerou, ztracenou kdesi ve světě. Velkou hereckou příležitost tu proto nalezla především Hana Vítová, která se po svém předchozím angažmá v německých ateliérech opět vrátila k českým tvůrcům; šťavnaté lidské typy tu s úspěchem vytvořili i Smolík, Plachta, Hanus, Beneš, Šlemrová a Jana Dítětová, začínající osmnáctiletá herečka, rychle nalézající nemalý zájem i nové role. Improvizovaný film, plný okouzlujících úsměvů a probouzejícího se mládí, byl navzdory všem nepříznivým předpovědím přijat s neskrývaným nadšením a v Rudolfu Hrušínském získala česká kinematografie jednoho z talentovaných režisérů. Škoda, že jen na chvilku. (24.12.2008)

Rozhodně bych doporučil všem, kdo si myslí, že Hana Vítová hrála jenom naivní puťky v sentimentálních pitomostech (ano, hrála a často). Ale Jarní píseň (spolu s Nočním motýlem) dokazuje, že měla navíc, secesní oblečky jí na víc dost sluší. Ano, i Jarní píseň je sentimentální, ale uměřeně. Do příjemné jarní atmosféry venkova vpadne živel v podobě dámy velkého světa, škoda jen toho až moc patosu v závěru. (08.07.2012)

Jarní píseň má nádech vonící jarem a nadějí, zároveň však vespod skrývá melancholii, stesk a promarněné příležitosti. Hlavní dějová linie je jednoduchá, předvídatelná a je taková snad záměrně…příběh lásky zpěvačky a šlechtice je jen jakousi nitkou, která pojí film dohromady. Nejhezčími momenty jsou pravidelná setkání starších pánů, kteří žijí své osamělé životy svázáné dlouholetým přátelstvím. Jejich povídání o životě, láskách a životních křižovatkách připomíná známý citát z Caesara: U věcí lidských jest čas přílivu, jenž chycen v proudu vede ku štěstí. Když zmeškán, všechna cesta životem již vede mělčinou a svízelí. Tento citát by mohl být i mottem celého filmu… (30.04.2011)