Když jsem naposledy viděl Paříž

minimálne scenáristicky (a najmä v prípade hlavného hrdinu aj herecky) podpriemerná hollywoodska dráma o alkoholizme a tragickom konci jedného manželstva... slabé 2* .... P.S. Zdá sa že v 54-tom roku ešte v Kalifornii riešili závislosť populárnou metódou umierneného pitia, v tomto prípade konkrétne "Dávam si jen jednu skleničku každý den odpoledne" :) (27.06.2015)

Aktualizovaný přepis povídky Znovu v Babylóně (Babylon Revisited, 1930), která vyšla v Saturday Evening Post a The Telegraph v roce 1931 (česky ve sbornících Diamant velký jako Ritz, 1965, Velký Gatsby a jiné příběhy jazzového věku, 1970 a Bláznivá neděle, 2006). Vystřízlivění z jazzového věku je nahrazeno poválečnou depresí, což nikdy nebylo totéž, ale budiž. V 50. letech hledali cestu k Fitzgeraldovým textům hlavně v americké televizi a toto je jediný celovečerák té dekády. Důležitý je výkon tehdy nastupující hvězdy Liz Taylorové, vše ostatní je relativně pominutelné, včetně příliš okaté snahy proměnit hlavního hrdinu Charlese Willse (v podání Vana Johnsona) tak, aby splynul s fiktivním alter egem Fitzgeralda. Což je zvlášť marnivé, protože jak víme, Fitzgerald zemřel ještě před Pearl Harborem. (22.01.2024)

Jednoduchý příběh o tom, že nás nemění bohatství a peníze, ale teprve ztráta a bolest či vědomí, že tu je někdo druhý, někdo, kdo ná potřebuje, natočený s citem, sice v rámcích hollywoodské produkce tehdejších let, ale na druhou stranu s dostatečným odleskem reality v každé scéně - i v té nejslzopudnější. Někomu stačí k dospělosti věk, někoho musí ten život pořádně zmlátit, aby se stal dospělým. (07.01.2010)

Ačkoliv Brooksův film nepřekonává hranice žánru a viditelně trpí rozporem mezi psychickým světem meziválečného období, kam se hlásí jeho předloha, a poválečnou dobou, do níž byl položen dobově aktualizovaný vlastní děj PAŘÍŽE, kvalitní výkony jeho protagonistů - nejvíce v paměti utkví mladičká Taylorová a pozoruhodný vývoj její postavy od lehkomyslnosti k zodpovědnému vyzrálému mateřství a partnerství - i přesvědčivé zachycení psychologie a hodnot starého životního stylu (životního stylu tzv. starých středních vrstev před evropským zlatým věkem) z něj činí navzdory třpytivému hollywoodskému hávu, do nějž je přizaobaleno, dílo nadprůměrné a divácky i dnes vděčné. PAŘÍŽ chce být - a opravdu je - hřejivou nostalgickou reminiscencí právě těchto zkušeností a souvislostí. (31.12.2009)

Určitá míra telenoveloidnosti se dala čekat, ale tohle bylo na mě moc. Největší chybou filmu byla postava hlavního hrdiny, resp. jeho představitel, který z něj udělal ufňukaného idiota bez špetky charismatu. Sorry, ale lamače ženských srdcí si představuju jinak než postaršího ňoumu s květákem na hlavě, který buď brečí, nebo chlastá. (05.04.2010)