Láska

Doposud žádný podnět mě nedonutil přemýšlet o stáří tak moc, jako to udělal Haneke. Jeho dokonale promyšlená strohá forma až sadisticky roztahaných záběrů poněkud nezajímavých aktivit ve filmu podtrhává zdánlivou emocionální prázdnotu hlavních hrdinů, kteří však žijí plnohodnotný a důstojný život. Tuto skutečnost naruší první mrtvice, která zahájí postupný rozklad všeho v závěru života hlavních postav a právě Hanekeho minimalistická forma bylo to, co ve mně vyvolalo až mučivý smutek, který byl ale překvapivě apatického charakteru. Takto silnou autenticitu si pamatuji naposledy u Entre les murs. Mrazí mě v zádech.. (06.02.2013)

[SFF 2012, Sydney] Najlepší Haneke to nie je, po druhom pozretí mi navyše prekáža určitá dávka nepotrebnej doslovnosti a prílišnej učesanosti. "Love" však má neprehliadnuteľné kvality a spôsob akým sa tu komunikuje súžoba je fakt intenzívny. "Performance" dua Riva/Trintignant nemá slabé miesta a jedná sa o herecký koncert v ktorom do popredia vystupujú tie najcivilnejšie prednesy, nutno dodať, že Isabelle Huppert nijak nezaostáva. M.H. samozrejme povesť inteligentného manipulátora neoslabuje, i keď dáva priestor láskavým gestám, tak v talóne má dostatok zraňujúceho skepticizmu s ktorým neváha vyrukovať aby napokon aj tak priznal, že láska nemusí byť vždy slepá. Ako obvykle priezračne čisté a...ťažké. (11.06.2012)

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)

Spíše festivalový film (což je u Hanekeho zvykem), tentokrát o souznění dvou celoživotních partnerů. O tom, kam až je člověk ochoten pro lásku zajít, kolik toho dokáže obětovat a snést. [OSCAR 2013] .. 5 nominací. Soška pro neanglicky mluvený film je asi povinností, radost by mi udělala i cena pro herečku Emmanuelle Riva .. (16.02.2013)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)