Láska

Nemůžu si pomoct, ale Hanekeho styl mi prostě nesedí (třeba dívat se pět minut na to, jak stařík honí holuba, už u mě hraničí s fyzickým utrpením). Podobnou životní situaci jsem zažila na vlastní oči u manželových prarodičů a upřímně řečeno, chladně odtažitý Hanekův počin se realitě nepřiblížil ani náhodou. Filmu vévodí výborné výkony obou hlavních představitelů a jedna silná scéna (facka), ale emocionálně to u mě nevyvolalo téměř nic. (13.05.2013)

Láska je taký nie úplne príjemný rodinný film. Choďte naňho do kina so svojim partnerom, pokiaľ ste starší manželský pár, zoberte aj odrastenejšie dieťa. Môžete si tak počas filmu pokladať otázky typu: staral by som sa aj ja takýmto spôsobom o ženu/muža, ktorého práve držím za ruku, o niekoľko desaťročí? Možno si uvedomíte, že nie a radšej sa s ňou/ním po projekcii rozídete. Ale to je iba najčiernejší scenár, aký by mohol nastať. Láska nie je až tak trýznivá, ako by mohol klubový divák očakávať, film je predovšetkým oslavou svojho názvu, čomu zodpovedá aj prekvapivý koniec. SPOILER: Haneke po onom drastickom zvrate mohol nechať Tritignata stoličou rozbiť okno a nechať ho ním vyjsť. Kto videl, vie, na akú slávnu scénu narážam. To by bol ironický záver:). Láska je ďalší Hanekeho film, ktorý hodnotím rovnako, pretože uznávam jeho kvality, psychologickú uveriteľnosť postáv a úprimnosť jeho podania, ale znova ma režisér nedokázal naplno emocionálne rozobrať. Občas sa film trochu vlečie a ak by bol o 20 minút kratší, na jeho vyznení by to nič nezmenilo. Jeho úspech na nadchádzajúcich Oscaroch je podľa veku akademikov absolútnou tutovkou. (10.02.2013)

Pro mě osobně Hanekeho prozatím nejnormálnější dílo, celkově jeho 8. mnou zhlédnutý film a tradá, poprvé za 5*! Láska se ovšem vydává trochu jinou cestou než jí podobné snímky, citově nedojímá, nevydírá, stejně tak se však ani nesnaží o humor, zlehčení, volí střední cestu, tj. prostý přístup k věci tak jak se má, žádné (zbytečné) emoce navíc. Film sází na opravdu výbornou hereckou dvojku, která svým civilním a v pravdě docela úsporným, ale naprosto přesným herectvím dokáže utáhnout celý film. Haneke nás diváky žádné scény či momentu neušetří a stopáž tomu odpovídá, film rozhodně nikam nespěchá. Přesto Láska publikum nenechá nudit, už jen proto, že postupující nemoc se prostě čím dál víc projevuje a maskéři na ní také odvedli slušný kus práce. Konec byl zřejmě nevyhnutelný (i když úplný závěr jak jinak pro Hanekeho než nejasný), přesto jsem cítil naprosté smíření, ale ne z citového návalu-„Poplačeme si, ale jo, vlastně je dobře, že to tak dopadlo“, film mě na něj totiž připravoval celou dobu. Láska samotná by byla za solidní 4*, ale tu min. půl hvězdu navíc musím dát za způsob, jakým bylo stárnutí, nemoc a vztah mezi manžely vyjeven. Někdo ho možná nazývá chladným, avšak mně přijde o dost uvěřitelnějším a přijatelnějším než kdyby se podobného tématu chopili američtí tvůrci, kteří by na konci pravděpodobně balancovali mezi citovým vydíráním a patosem. A o tom tenhle snímek není. (25.01.2013)

Zhmotněný strach všech stárnoucích párů. Haneke jde bez okolků k jádru věci, omezuje svoje umíněné nicneříkající záběry na minimum a už po pár minutách řízne do živého. Jenže řeže bez přestávky až do konce. Láska mě tak sice fascinovala tím, že dokáže jít na úplnou duševní dřeň, ale protože z ní nedělá vrcholy filmu - ale časem dokonce jen tuhnoucí rutinu - je zážitek poloviční. (01.02.2013)

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)