Láska

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter (14.02.2013)

Takáto starostlivosť o ženu, s ktorou strávim život, je samozrejmosťou. A takýto postoj k jej odchodu zo sveta nie je šokujúci. Prečo teda o tom nakrúcať akademicky chladný film, úmyselne sa vyhýbajúci emóciám a prehĺbeniu príbehu flashbackmi či vedľajšími postavami? Nebyť obrazového minimalizmu, Hanekeho by som v tom nespoznal. Tentoraz bol ale jeho minimalizmus samoúčelný, nebol súčasťou dôvtipného tvorcovského zámeru. Fádny, prázdny pseudoart. (25.11.2012)

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)

Zhmotněný strach všech stárnoucích párů. Haneke jde bez okolků k jádru věci, omezuje svoje umíněné nicneříkající záběry na minimum a už po pár minutách řízne do živého. Jenže řeže bez přestávky až do konce. Láska mě tak sice fascinovala tím, že dokáže jít na úplnou duševní dřeň, ale protože z ní nedělá vrcholy filmu - ale časem dokonce jen tuhnoucí rutinu - je zážitek poloviční. (01.02.2013)