Hudba hrát nepřestala

Oslava hudby (a lidství). Hudba hrát nepřestala opisuje často se opakující paradox - tak prostý děj a komorní zpracování postihuje cosi hlubokého a nadčasového. Zdánlivě jednoduchý příběh jedné rodiny a zhoubnou nemocí postiženého syna, obvyklou to náplň obdobných melodramatických a žánrově spřízněných snímků, popisuje film Jima Kohlberga jakoby mimoděk mnohem významnější přesah - mezigenerační propast, která se rozevírá již od nepaměti s každou novou nastupující generací, s každým vymezením se synů proti generaci svých otců. Tématicky tak koresponduje s filmy o revoltě 60. let, éře květinových dětí, tedy patrně jedné z nejvíce rozevřených mezigeneračních propastí, jaké si lidstvo pamatuje. A nelze přehlédnout fenomén hudby, která hrála právě v 60. letech nezvykle významnou roli (a která se vnitřně pojí s každou generační revoltou). Každý, kdo si s přicházejícím věkem uvědomuje, že si ponese ,,svou" hudbu celým svým životem, je otevřeným divákem téhle originální muzikoterapie. Je to velmi sentimentální pohled, což ovšem k danému žánru patří, ale pohled namíru inteligentní a s ryze uvěřitelnými emocemi (tím nenarážím na fakt, že film je inspirován skutečným medicínským případem). Nelze také opomenout vynikající práci s herci a nepřehlédnutelné charisma obou mužských představitelů, (rodinná) chemie mezi nimi opravdu dobře funguje... Podobné filmy: Čas probuzení (28.04.2013)

Pěkný příběh o životě otce a syna, které dělí to, co je ve skutečnosti spojuje. Odlišnost a pochopení tu znázorňuje postoj k hudbě jako takové, vnímání textu a jeho smysl, divokost a melodičnost, důvod vzniku písně. Příběh je krásným příkladem cesty k pochopení života jiné generace, která je ovšem lemována ostrými trny. Příběh má atmosféru, která se těžko popisuje, ale dobře poslouchá. Hudba je tu klíčem k lidskosti, smutku i radosti. Hodně dlouho jsem neviděl Julii Ormond a jsem rád, že jsem na ní takhle náhodou "narazil", je pořád tou příjemnou herečkou, jak si ji pamatuji. (27.01.2012)

Na téma ztráty krátkodobé paměti vznikla řada různorodých snímků (thriller Memento, romantika 50x a stále poprvé) a tento rozhodně patří k těm vydařenějším a velice mě překvapuje minimální distributorský zájem. "Hudba hrát nepřestala" je nečekaně kvalitní, inteligentní snímek, který sice rozehrává provařené téma sbližování otce a syna, ale díky úvodní zápletce rozehrává silný příběh, podpořený vynikajícími hereckými výkony a výbornou retro hudbou. (14.04.2013)

50x a stále poprvé je na rozdíl od tohoto filmu profláklej kousek, ale mají toho opravdu dost společného. Hlavně tedy samotnou myšlenku, kolem které se točí oba filmy. A i přesto, že je tento film daleko více vážný, dokázal mě po celých 105 minut zaujmout. Proměna vztahu nemocného syna s tátou, emoce, krásná hudba s tím spojená, to všechno z tohoto filmu dělá drama, které zaručeně nezapomenu. Je to jeden z řady těch amerických nezávislých dramat, který mě naprosto upřímně pohltil. Můžou za to určitě i samotní herci J. K. Simmons a Lou Taylor Pucci, kteří zahráli fakt skvěle a vztah táta - syn předvedli v té nejzajímavější a nejupřímnější podobě. (24.02.2013)

K filmu ma prilákal trailer naládovaný hudbou, ku ktorej sa môj vkus stáča čoraz viac, no hlavnou devízou sa ukázal byť scenár, z ktorého mám pocit, akoby vychádzal z vlastnej skúsenosti jeho autora. Príjemne precítený no bez zbytočného predramatizovaného balastu, dobre obsadený a nechýba ani moja obľúbená pastelová paleta. Možno zhrnuté príliš všeobecne, no to už je u tých pocitovo-zážitkových filmov raz tak. Jednoducho treba vidieť. (04.09.2011)