Elektra a její pravda

Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby. (20.02.2012)

Alegorický a těžce uchopitelný film. Jedná se o moderní přepis antické tragédie. Celý film se odehrává na jakési pláni, kde všichni pobíhají, tancují, švihají bičem a několik postav neustále diskutuje. I když jsem snímek příliš nepochopil (význam vrtulníku v závěru mi těžce uniká, kdo by mi to chtěl vysvětlit, budu rád, když se ozve), skvěle jsem se bavil. Jancsó zřejmě hledal paralelu v tehdejším komunistickém režimu. (18.02.2007)

Pro uživatele O*R*I*N: vrtulník je zobrazení jakéhosi alegorického ptáka. Moc pěkná na tom celém byla zaťatá a pak vysmátá herdekbaba Töröscik, úžasná opět kamera a pak jasně pohyb komparzu v pustě - připomíná to vlastně dětské hry "rybičky rybičky" anebo tanečky "kolo kolo" či "pásla ovečky" - pamatuju na to ze školky, ale u Jáncsóa z toho chvílemi mrazí. Divím se, že to nikdo nepasoval vedle Godardů a Fassbinderů - ve své době to muselo být extra nové. Tarkovskij o Jancsóovi v denících mluvil hodně opovržlivě, ale kameru měl jinou taky až po něm. Nicméně - Red Psalm mě dostal víc - adaptace antických věcí by měly mít větší dosah (a přesah), než pouhou aktualizaci. (13.10.2010)

"Představ si, že to některá z těch nahých borek na konci záběru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosažené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne, pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze, je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše. (24.10.2011)

Nadčasové myšlenky o spravedlnosti, krutovládě či odvážné vzpouře proti útlaku ke mě z této originální filmové adaptace starořecké divadelní hry silně pronikly. Stejně tak samotné zpracování budilo ve mě dechberoucí pocity. Tu folklorní, taneční, občas až lehce cirkusovou stylizaci s vojáky, jezdcemi, tanečníky, koňmi, holuby a orly či lidovým zpěvákem zde Miklos Janscó se svým štábem zrežíroval do nádherného divadélka, rozehraného v sérii několika dlouhých dynamických záběrů uprostřed přírodní mizanscény. Ta je zaplněna v doprovodu všech myšlenek a rovněž působivého herectví Mari Törőcsikové natolik úchvatným děním, až divák v jistých chvílích neví, co má dřív sledovat. ALE... s Elektrou mám úplně stejný problém jako s francouzským Soudcem a vrahem. I zde se z mimořádného filmu v posledních minutách stává primitivní komunistická agitka. Jancsó se svým levicovým smýšlením rozhodně nikdy netajil, ale zatímco ve svém jiném filmu Lid dosud prosí (1972) se zaměřuje na téma revoluce prakticky celý film a ideologickou linku neskrývá, zde k tomu zneužívá prastarou divadelní hru, myšlenkově nabitý příběh o odvaze jít proti davu předvádí v silně nadčasových konotacích, aby pak v posledních minutách vyvalil na diváka doslovní propagandu socialistické revoluce. To Janscóovi neodpustím, takže plný počet hvězd se nekoná. 85% (02.02.2021)