La Haine
Hate
Nenávisť
Režie:
Mathieu KassovitzScénář:
Mathieu KassovitzKamera:
Pierre AïmHrají:
Vincent Cassel, Hubert Koundé, Saïd Taghmaoui, Benoît Magimel, Édouard Montoute, François Levantal, Karin Viard, Peter Kassovitz, Vincent Lindon (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Žid Vinz, Afričan Hubert a Arab Saïd bezcílně tráví své dny v betonovém prostředí předměstí a dávají francouzské imigrantské populaci lidské tváře. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže. (Film Europe)
Videa (2)
Recenze (180)
„Tento film je věnován přátelům a rodinám, kteří zemřeli když byl natáčen.“ Tři mladiství delikventi, kteří pociťují nenávist vůči všemu, včetně slova láska, jehož pravý význam nikdy nepoznali, bezcílně bloumají Paříži a čekají co se stane. A my s nimi. Vteřiny je míjejí bez zájmu, z vteřin se stávají minuty, minuty se přelévají v hodiny. Vincent, Sayid a Hubert sem tam potkají nějakého poldu, kterého pošlou do hajzlu, nějakého skina, kterému pohrozí smrtí, kámoše, na kterého budou mířit nalezeným revolverem. Během jednoho dne potkají strakatou krávu i pidimužíka se zvláštní historkou o Bohu a sraní. Ač černobílá, využívá Nenávist přehršle moderních vizuálních postupů, famózně je zde například využito vertigo, oko labužníka potěší i mnohé záběry skrze díru nějaké mříže (Hitchcockův duch je všude). Objekty zájmu Nenávisti jsou „budoucnost národa“, parta ukřivděných zoufalců. Že nenávist plodí jenom další nenávist je stará známá pravda, ale jen málo filmů dokázalo tuto myšlenku podat tak komplexně a tak působivě. Po celý film se nic moc neděje, nic nenarušuje přirozený průběh věcí, teprve ve finále si uvědomíte, kolik se toho za celý film vlastně událo. Vzhledem k množství symbolů a maximální obrazové preciznosti bych se nebál mluvit o „Mechanickém pomeranči současnosti“, ač natočená před jedenácti lety, zvlášť zásluhou loňských (2005) pařížských výtržností, je Nenávist bolestně aktuální a obávám se, že bude rok od roku víc. Mathieu Kassovitz naplno předvedl, jaký talent v něm vězí, o to víc zamrzí, jak marnotratně jej rozmělňuje v neambiciózních projektech typu Gotiky. Společně se Zvráceným Gaspara Noého považuji Nenávist za nejpozoruhodnějšího zástupce francouzské kinematografie posledních let – jsou to filmy, které se nebojí být nekonvenční, jsou to filmy, které dokázaly opatrně vybalancovat formu a obsah do téměř stabilní polohy. Nebýt občasných odchylek od rovnovážného stavu, ani v jednom případě bych s pěti hvězdičkami příliš neotálel. Na závěr si dovolím interpretovat po svém jedno moudro z filmu: „Když nebudete srát s ostatníma, ujede vám vlak“. 85% Zajímavé komentáře: Faye, dANo ()
Ťažko vysvetliť presne prečo ale pre mňa jeden z najlepších filmov vôbec. Obsah a forma sa vynikajúco dopĺňajú. Jednoduchý príbeh, ktorý sa viac menej úspešne snaží obsiahnuť aj zaujímavé myšlienky. Sociálne noir, ktoré znepokojí obsahom a poteší formou. Vynikajúci Cassel (ale aj ostatní), zaujímavá práca s kamerou, sympatická hudba. Dobrý film... a to myslím naozaj DOBRÝ. Videl som ho 8x a teším sa naň zas. PS: Asi pred nedávnom som si uvedomil, že v samotnom filme sú minimálne dva odkazy na Scorseseho Taxikára. Našiel niekto viac? ()
Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později. ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem. Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív. Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století. Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci. Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... () (méně) (více)
La Haine je svojim spôsobom proroctvo Francúzka ktoré sa bohužiaľ splnilo. Spolužitie rôznych etnických skupín a národov je už dneska vo Francúzku a hlavne v Paríži, kde je situovaný aj dej tejto snímky, je samozrejmosťou. S neprispôsobivými, teda s občanmi ktorí sa nechcú zaradiť do systému iba z neho profitovať, alebo iba s veľmi chudobnými prichádzajú problémy, nepokoje a v neposlednom rade konflikt záujmov. Ľudia vychádzajú do ulíc, demonštrujú a násilie na seba nenechá dlho čakať. Úvodné minúty snímky patria autentickým záberom z takýchto nepokojov, zo začiatku som si myslel, že pôjde o nejaký dokument či čo, no keď sa na scéne objavil skvelý Vincent Cassel a čierno-biela kamera začala predvádzať krásne zábery, bolo mi hneď jasné, že toto je presne moja šálka kávy. Dej nás vtiahne nemilosrdne do súkromia troch kamarátov, ktorý žijú na hrane zákona, jeden beloch, jeden arab a jeden černoch. Svoj bezcieľny život nežijú skôr prežívajú zo dňa na deň. Snímka to zachytáva doslova ako z minúty na minútu. Blúdia uličkami mesta, nadávajú na systém a snažia sa nejako prežiť. Nemám nič čo by som tejto snímke mohol vytknúť. Malo to úžasný minimalistický príbeh ktorý bol plný emócií, kedy sa poukazovalo na to, že to čo sa môže zdať na prvý pohľad dobré môže byť niekedy horšie ako to čo sa javí od začiatku ako zlé. Polícia či zákon. Viac takýchto umeleckých filmov plných anarchie. ()
Až tak drsní mi tí parížski výrastkovia neprišli. Skôr len nahnevani, zmetení a hlavne ukecaní. V hociktorom americkom gette by boli zjedení behom pár minút (viď Boys n the Hood, Juice, Trespass) Na 4 to len tak tak vytiahol vycibrený vizuál. Scéna pred zrkadlom je skvelá. Keď som zistl ako ju točili, musel som sa smiať, že ma to nenapadlo samého. V jednoduchosti je krása. Kassovitz si získal moju pozornosť. Som zvedavý na Purpurové Rieky. ()
Galerie (43)
Photo © PolyGram Filmed Entertainment
Zajímavosti (14)
- Hoci stvárnil Vincent Cassel postavu teenagera Vinza, v čase natáčania mal už 28 rokov. (MikaelSVK)
- V jedné scéně říká Julie Mauduech postavě, kterou hraje Hubert Koundé větu "Už jsme se někde setkali, ne?" Toto může být odkazem na film Mathieu Kassovitze Métisse, ve kterém oba taktéž hráli. (ČSFD)
- Scéna, kdy je Vinz (Vincent Cassel) sám v Paříži a pozoruje zápas v ringu, je natočena ve stejné tělocvičně, jako byl natočen první film režiséra M. Kassovitze - Fierrot le pou (1990). (Elzevira)
Reklama