All That Jazz

Trochu mě to svou precizností mlátilo do hlavy, ale i přesto to do značné míry obstálo. I když o tom příliš neuvažuju jako o muzikálu, což samozřejmě není žádné mínus ani plus. Fosseho opus magnum je každopádně jeden z těch filmů, které víc než cokoliv jiného vyžadují a chtějí divákův respekt, právě on je pointou filmu. A ten se u mě určitě dostavil. (09.08.2017)

Když očekávám muzikál o tom, jak se dělá muzikál a dostanu epitaf uspěchaného muže. S Fossem jsem se u Kabaretu i u Lennyho minul, takže mě jeho multižánrová rozlučka zastihla slušně nepřipraveného. Nejde totiž o hudební film v pravém slova smyslu, snad ani o drama, o romantiku nebo o rodinný film. Jde totiž o všechno dohromady, záměrně neúhledně zabalené do uzlíku deprese s body navíc za střih, který předběhl svou dobu. S takovým námětem by celý zážitek mohl být teskný, nostalgický a snad i ubrečený, kdyby na to ale měl čas. Od začátku do konce je totiž na zkouškách i v soukromí té dřiny zadýcháno, až se ze zátěže neveselých témat propotí triko. Scenáristických nožů do zad je tu nepočítaně, jenže ten strhaný pohled Roye Scheidera, chlapa s velkým CH, který ví kolikrát (a to tak že mockrát) pochybil, ten mám v sobě zarytý napořád. (21.11.2020)

Pocitově místy až fyzicky nepříjemné, ale mocně přitažlivé a fascinující (sebe)žalobné drama "v kulisách zákulisí" Broadwayské továrny na umění a zábavu. Muzikál to rozhodně není, to jen zprvu občas a ke konci stále častěji až do obrovského cirkusového vyvrcholení oba režiséři (jak ten uvnitř, tak ten vně filmu) zhmotňují své myšlenky a výčitky do hudebních čísel. Mimo to je tu ale studie existence sršící přes den a značnou část noci energií, likvidující svoje blízké i sebe samotného, to vše ve jménu showbusinessu a vlastní slabosti...a kuráže...a přesvědčení, že vám všichni můžou...a ještě dalších věcí, které Bob Fosse v inkarnaci tu obrovsky obdivuhodného, tu zase nesympatického, pak náhle soucit budícího a opět odpuzujícího Roye Scheidera dokonale chameleónským způsobem střídá a míchá. Sice to bylo o trochu delší než by mi bylo milé, ale druhá polovina s dokonalým kravaťáckým rozborem "proč by bylo nejlépe, kdyby Gideon natáhnul brka" stříhaným s reálnými záběry operace srdce, se silně emotivními Gideonovými halucinacemi/projekcemi prokládanými záběry na mrtvolnou postavu hlavního hrdiny, je po zásluze legendární. BTW ve scéně předváděčky nového muzikálu pro producenty si můžete všimnout velmi atletické blondýny, která toho na sobě nemá moc víc než Bergmanovy sandály, a která o pár let později mávala mečem po boku Barbara Conana;) Za tu obrovskou sílu dávám 90%. (25.08.2013)

Čekal jsem leccos, ale koncentrovanou celuloidovou depresi ne. Kromě toho to není muzikál, jak se všude píše. Hudba hraje ve filmu důležitou roli, ale opravdu jen jako součást profese Roye Scheidera, který si zatlouká jeden hřebíček do rakve za druhým a čím dál víc připomíná zmačkanou krabičku od cigaret. Narůstající stopáž filmu odtikává současně jako odpočet hrdinova života, opravdu depresivní, připravte se na to. Mou hitparádu ikonoklastických filmů o šoubyznysu nadále povede Sunset Blvd., ale All That Jazz je v závěsu. 80% (22.06.2006)

Bolestivé umírání za doprovodu strhující hudby, která nakopává, naaranžované v mistrovské choreografii, jež bere dech, a v životním partu Roye Scheidera, který jako by nehrál, ale opravdu umíral. Kamera čaruje, střih koketuje s geniálnem a celek se leskne tak nádherně, jak to jenom 70-tá léta ve filmu uměla. Muzikál, reflexe doby, biografie… dvě hodiny marnotratného žánrového rozpětí, které však neošizeně povypráví o všem, aby nakonec milosrdně vstoupilo do náruče přívětivé paní Smrti. (13.05.2007)