All That Jazz

Navzdory krajním nesympatiím k hlavnímu hrdinovi a k televarietním hudebně-tanečním vložkám, které samy sebe prezentují jako kdovíjaké umění, jímž nejsou ani omylem, maximálně dobře provedeným cirkusáctvím, musím uznat, že napětí mezi nimi a ústředními tématy (sebezničující umanutost, nevyhnutelné směřování k zániku, osamělost moderního člověka a v náznaku i tázání po smyslu toho všeho) má jistý dekadentní šmrnc a že u toho člověku občas zatrne existenciální závratí. 70 % (17.02.2013)

Milý deníčku, tak se to přeci jen stalo, zamilovala jsem se. No jasně, nejde o neskutečně skutečného muže, tak daleko samozřejmě ještě nejsem, ale i tak, láska na první záběr. Když ono je tak těžké odolat někomu, kdo kouří cigára i ve sprše. Ptáš se, jak to všechno začalo? Měla jsem depresi z kácení deštných pralesů v Amazonii, tak jsem si vlezla do postele, přikryla se peřinou a chtěla si pobrečet u Muzikálu ze střední, omylem jsem si však pustila All That Jazz a to se mi stalo osudné. On je totiž Joe Gideon přesně můj typ, pálí jednu od druhé, bere Dexedrine, je trošku nerudnej, pije, v podstatě nechodí spát, ke svejm holkám se chová strašně a pracuje jak o život (doslova), ale hlavně má štýlo. No deníčku, jdu si to pustit znova, protože i na vztahu s imaginární postavou se musí pracovat, psali to v Cosmopolitanu, tak to bude pravda. (14.08.2014)

Napriek záveru (či práve vďaka nemu) krásne pozitívna a zhovievavá oslava ľudského života v celej jeho rozporuplnosti. Značne autobiograficky ladený muzikál geniálneho Boba Fosseho, ktorý však vďaka priam heroickému výkonu Roya Scheidera ďaleko prekračuje ohraničenosť osobnej spovede. [100%] (08.09.2005)

Muzkál nemusí být vždycky "lehčí žánr." Chce to ale opravdu porci talentu, aby se podařilo skloubit lehkonohost muzikálové formy a hloubku temného, myšlenkově bohatého dramatu. Ale když talent je, tak jde všechno. Taneční čísla jsou precizní a nádherná, filozofování řeže do živého a není násilné. Velmi velmi vydařené dílo. (07.12.2009)

Retrospektivní existenciální drama, které se cele podřizuje písním ... i OSUDU. Vizionářská autobiografie se tak stává až bolestně intenzivní - a převelice uhrančivou, leč zároveň nadmíru deprimující záležitostí, uzavřenou do bezvýchodné dekadentní smyčky s nádechem jakéhosi moridního zadostiučinění. Tudíž přes své nezpochybnitelné kvality nepřináší zážitek, který bych chtěla za střízlivého stavu absolvovat ještě jednou. (17.12.2018)