Mazlíček

Tento Haasův film jsem velmi dlouho podceňoval. Připadal mi oproti živým crazy-komediím Život je pes a Ať žije nebožtík dost utahaný. Až při náhodném a nechtěném sledování jsem dodatečně objevil všechny jeho kvality. Je zde mnohem více sarkasmu, vtipu a ironie, než kde jinde. Příběh sám o sobě je stěží uvěřitelný, ale vytváří podklad pro řadu nezapomenutelných situací. Nejlepší jsou scény s maminkou, se zlodějem, který si přišel říct o výpomoc, a se sousedem, který si přišel zatelefonovat. Dostatek prostoru je i pro figurky Trégla, Neumanna, Kreuzmanna aj. Pouze postavy Marcelliných přátel včetně snoubence v podání Otty Rubíka působí značně ochotnicky. Naprosto ojedinělým zjevem je pak Ema Pechová coby mazlíčkova maminka. Škoda, že jen jednou. Jako představitelka maminek by představovala specifický a originální typ. (22.07.2003)

Jeden z prvních kusů, ve kterém Haas hrál s Mandlovou, začátek spolupráce, která byla hodně podobná a zároveň v mnohém tolik jiná - on je nesmělý, nebo něčím hendikepovaný, ona krásná a ze začátku nedostupná, takže se do ní hned zamiluje a dělá vše pro to, aby dostupná byla. Mnohé staré filmy z předválečné éry stárnou, jiné jen málo, a to je přesně případ těch Haasových. Já, jako punner, si užívám hlavně jeho brilantní slovní komiku - a vzhledem k tomu, že některé vtipy jsou řečeny jakoby mimochodem, vyplatí se dobře poslouchat. Vše samozřejmě korunují Fričovy režijní nápady, situace, které připomínají němou grotesku a také scény, které reflektují i ostatní Haasovy snímky a tím pomrkávají i na diváka. A, CO BUDU ZPÍVAT! (18.01.2024)

Těžko by se hledali odlišnější kandidáti na lásku než chudý nesmělý doktor filozofie a bohatá sebevědomá bruslařka. Frič je dokázal dát dohromady s milou a příjemně úsměvnou lehkostí a ještě je obložit mnoha kouzelným gagy a momenty, ať už je to soused čekající na hovor z Plzně, nemluvný zlodějíček, nečekaně zakončené hudební číslo nebo hned úvodní scéna kdy si pro pana dotkora přijdou, aby ho odvezli ho do vězení. Film tak starý, že už ho možná mnozí nedokáží docenit, stále však úsměvný, laskavý, obdařený, hlavně díky Haasovi, osobitým kouzlem. (20.09.2011)

Velmi prostá klasická komedie o doktoru filosofie (spolehlivě roztomilý Hugo Haas), který je maminčin mazlíčkem i ve zralém věku a jen díky tomu, že se zamiluje do krásné Adiny Mandlové, dokáže do svého života protlačit i zcela nové prvky a hlavně se alespoň trochu osamostatnit. Z dnešního pohledu naprosto nepochopitelná až vytáčející starost maminky o svého jediného synáčka mně už někdy lezla krkem, ale protože mám slabost pro tyto staré černobílé snímky, dávám lepší 3 hvězdy. Ale jde spíše o podprůměr tehdejší tvorby. (03.01.2007)

Kolik je ve vztahu matky a syna krásného, hřejivého, objímajícího, ale také komického a někdy i nezdravého. Velké téma, které zlákalo už mnoho tvůrců. A také Hugo Haase. Námět a scénář tohoto filmu, v němž bylo mnoho autobiografického, vznikal ve spolupráci s přítelem z nejvěrnějších, režisérem Macem Fričem. Haasova matka tehdy umírala na rakovinu a všichni zúčastnění se proto snažili rozptýlit její poslední chvilky tímto veselým filmem. Haasovy komické schopnosti dostaly spoluprací s Fričem nový, grotesknější a herecky výraznější náboj, který značně převyšoval drobnokresbu předešlých komických postav. Možná to bylo způsobeno také tím, že "maminčin mazlíček" pracuje jako vězeňský knihovník a žije tedy vedle spořádaného civilního života i ve zcela protilehlém, nám většinou neznámém absurdním světě, kde však přímočará facka někdy dokáže vyřešit víc než složité vysvětlování. A protože tehdy Haas nemohl existovat bez Adiny Mandlové, objevila se i ona v tomto navýsost roztomilém filmu – v roli moderní dívky ze zámožné rodiny, která kromě osobních půvabů vyniká sportovními výkony. Sedminásobný vrah, dotěrný soused, starostlivá maminka, žárlivý snoubenec, to všechno – společně s Haasovými ironickými průpovídkami, zámlkami a nepředstíranou bezbranností – vytváří z tohoto neprávem přehlíženého filmu svěží, vskutku nadčasové dílo, jehož lesk zvyšují ještě živé melodie Haasova bratra Pavla, talentovaného hudebního skladatele, který se stal jednou z tragických obětí nacistické perzekuce, a moderně nasnímané interiéry i exteriéry, včetně dnes již neexistujícího zimního stadionu na Štvanici. A Hugo Haas? Neodolatelný, jako vždycky. Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení. (03.10.2008)