Návrat domů

Návraty z vojny sú vždy ťažké. Nie len v živote, ale aj románovo či filmovo. Vždy sa vrátite niekde, aby ste videli, že sa všetko zmenilo natoľko, že tam v podstate nepatríte. Ďalší z filmov natočených tak tesne po vojne, že to celé tou atmosférou ešte dýcha. Veľmi reálne. Začínajú sa však už objavovať oslavné chorály na udatných sovietskych vojakov, všetko sympaťáci, mierumilovní ľudia, žiadne znásilňovanie sa z ich strany nedialo. Na rok výroby ale pochopiteľne stvárnenie. (19.04.2021)

Návrat domů jednoznačně připomene krásný Wylerův film Nejlepší léta našeho života, vzniklý o dva roky dříve. (Skutečně bych nevylučoval, že se jím autor námětu a scénaristé inspirovali, neboť NLNŽ měla v té době v ČSR značný ohlas.) Hlavní příběhový rozdíl spočívá v tom, že zde nesledujeme osudy několika navrátilců z 2. sv. války, ale vlastně jenom jednoho - důstojníka, hraného Karlem Högerem (je tu samozřejmě oceán vedlejších postav). I Höger, podobně jako hrdinové Wylerova snímku, zjišťuje, že všechno je naprosto jinak: Stará láska se za války vdala, rodiče byli zastřeleni, přátelé zmizeli do všech koutů světa. Jen starý pes ho poznal... totiž, to je zase Homér. Pardon. - Návrat domů je krom výborných hereckých výkonů pozoruhodný také faktem, že Höger v tomto filmu z roku 1948 hraje důstojníka-klaďase, který se vrátil ze Západu. Asi tedy tušíme, proč se film v příštích letech mnoho nereprízoval a tak víceméně úplně zmizel z divácké kolektivní paměti... (17.03.2007)

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)

I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. (04.05.2015)

Pan Martin Frič to se mnou vždycky uměl, tentokrát mi dal nahlédnout do poválečných dní v Praze roku 1945, kde rozehrává příběh mladého nadporučíka Mareše - mimochodem výborný Karel Höger - a najednou je všechno jinak, než si myslela hlavní postava a než jsem já očekávala... Smutná dohra 2. světové války, zpřetrhaná přátelství, ztracené lásky, ztráta rodiny... A přes ten tíživý zmar i pocit radosti a štěstí, že válce odzvonilo a život se snad začne postupně vracet k normálu... (16.09.2023)