On a jeho sestra

Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád. (03.10.2008)

Pro mě výborná komedie s excelentními kabaretními prvky, které zde předvádí nejen Vlasta, ale i, opět okouzlující, kostýmy i herecké polohy měnící, neodolatelná Anny. Jen potvrzuje svou výjimečnost a originalitu mezi všemi ostatními prvorepublikovými kolegyněmi a také místo v mé TOPce. Stejně tak dvojice režisérů, kteří si dokáží pohrát a v roce ´31 natočit skvělou, přirozeně sehranou komédii. Vše dolaďuje nádherně rozverná melodie Járy Beneše. (20.01.2020)

On a jeho sestra, to je především neskutečně dementní písnička o růžovém psaníčku, která mi lezla krkem už při prvním zpívání, ale v celém filmu jede minimálně pětkrát dokola. Taky je to ale naprosto úžasná Anny Ondra(ková:-) se kterou jsem bohužel měl čest jen v Hitchcockově soundtestu, ale rozhodně mám v úmyslu to co nejdříve napravit. (19.09.2008)

Do třetice všeho dobrého se setkala Anny s Vlastou, po třech letech se vrátila na skok do českého filmu, debutovala jako zpěvačka dvěma hity Ach, kdo rty má jako ty... a Růžové psaníčko a poprvé si zkusila také dvoujazyčnou koprodukci. Koprodukce ji bavily ještě v roce 1937, kdy se rozloučila s Lamačem, mužem své kariéry č. 1. Tehdy ovšem, v 31. roce začala svůj vlastní žánr zvukových filmů, ve kterých sama vystupuje na první pohled až v druhé roli, ale opak je pravdou. Tento model po té ladila až do roku 1936 a po roce 1950 dala souhlas k otočení tohoto mustru, aby se jedinkráte přehrála do role "té starší". On a jeho sestra je fantastická komedie pro milovníky backstage muzikálů a přelomu zvukového filmu. Účast Otto Rubíka a Olgy Augustové je pak už jen třešničkou na už tak výborném projektu, ze kterého je možné se tolik naučit o spolupráci česko-německého filmu. Otto Rubík je navíc ideálnější milec, nežli André Pilot, za to Olga Augustová je s Berthe Ostyn na remízu. (14.02.2009)

Snímek z pomezí němého a zvukového filmu. Tady už se sice mluví (a zpívá), ale estetika je ještě víceméně z dob snímků bez zvuku (což ho dělá mírně zajímavým)... Jinak spíš podprůměrný kus, který funguje jen ve scénách s Vlastou Burianem, mající slaboučký scénář a velebící pokleslý žánr operety a odrhovačky typu Růžové psaníčko. Nic, na co by se nedalo rychle zapomenout (narozdíl od Burianových pozdějších veseloher) ... (28.12.2013)