Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Listonoš Brabec je pro svůj smysl pro humor vítaným hostem revuálního divadla, jehož řediteli Holtovi každý den nosí psaníčka od ctitelek. Mezi Holtovy fanynky patří také Brabcova sestra Anny. Dívka by chtěla k divadlu, ale zatím pracuje jako panská u herečky Veldenové. Právě se zkouší nová revue, jméno autora je tajné. Veldenová vrátí těsně před premiérou roli, protože se jí nezamlouvá. Pohotový Brabec představí řediteli sestru, která umí všechny úlohy nazpaměť. Anny je přijata, jen je třeba svolení autora. Brabec zjistí, že jím je ministr pošt, který se zúčastnil jedné pošťácké zábavy a jemuž se sestřino ochotnické vystoupení velmi líbilo... (ČSFD)

(více)

Recenze (48)

Marthos 

všechny recenze uživatele

Přechod z němého na zvukový film se zdál být přirozenou součástí technického vývoje československé kinematografie, přesto se novým podmínkám dokázala přizpůsobit jen hrstka vyvolených. S koncem dvacátých let vstoupili do ateliérů také noví mladí lidé, jejichž talent a odvaha měli být využity v následujícím období, plném netušených možností, které nabízel zvukový film. Martin Frič tehdy teprve sbíral režisérské ostruhy u svého guru Karla Lamače, jehož rozpolcená osobnost mezi dvěma zeměmi vyžadovala nástupce a pokračovatele zároveň. Laciný operetní kus z pera Bernharda Buchbindera zpočátku nenasvědčoval nic o své výjimečnosti, tu získal teprve s příchodem Vlasty Buriana a Anny Ondrákové, gigantických filmových hvězd s tehdy již mezinárodním renomé. Pásmo burianovských skečů, grimas, slovních i pantomimických hříček, jimiž je titulní postava poněkud prostořekého listonoše obdarována, se ocitá ve vzácné shodě s klaunstvím Ondrákové, působícího na vlně naivního herectví a zúročujíc tím nemalé zkušenosti z předchozích období. Hudba a písničky, kterých je film v některých momentech doslova předimenzován, dnes již stěží naleznou své posluchače, přesto alespoň ta o růžovém psaníčku přežila v různých variacích jejich autory. Dryáčnicky podbarvený snímek, směle zapadající do Burianovy početné filmografie, je nenahraditelným dokladem prvních experimentů s českou zvukovou kinematografií, která zatím jen pomalu odvykala manýrům minulých dekád. ()

Fingon 

všechny recenze uživatele

On a jeho sestra, to je především neskutečně dementní písnička o růžovém psaníčku, která mi lezla krkem už při prvním zpívání, ale v celém filmu jede minimálně pětkrát dokola. Taky je to ale naprosto úžasná Anny Ondra(ková:-) se kterou jsem bohužel měl čest jen v Hitchcockově soundtestu, ale rozhodně mám v úmyslu to co nejdříve napravit. ()

Reklama

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Do třetice všeho dobrého se setkala Anny s Vlastou, po třech letech se vrátila na skok do českého filmu, debutovala jako zpěvačka dvěma hity Ach, kdo rty má jako ty... a Růžové psaníčko a poprvé si zkusila také dvoujazyčnou koprodukci. Koprodukce ji bavily ještě v roce 1937, kdy se rozloučila s Lamačem, mužem své kariéry č. 1. Tehdy ovšem, v 31. roce začala svůj vlastní žánr zvukových filmů, ve kterých sama vystupuje na první pohled až v druhé roli, ale opak je pravdou. Tento model po té ladila až do roku 1936 a po roce 1950 dala souhlas k otočení tohoto mustru, aby se jedinkráte přehrála do role "té starší". On a jeho sestra je fantastická komedie pro milovníky backstage muzikálů a přelomu zvukového filmu. Účast Otto Rubíka a Olgy Augustové je pak už jen třešničkou na už tak výborném projektu, ze kterého je možné se tolik naučit o spolupráci česko-německého filmu. Otto Rubík je navíc ideálnější milec, nežli André Pilot, za to Olga Augustová je s Berthe Ostyn na remízu. ()

Vesecký 

všechny recenze uživatele

Povedená taškařice stojí na výkonu Vlasty Buriana, který ve zvukovém filmu znásobil své možnosti komika. Odhlédneme-li od roku vzniku filmu, pak musíme hodnotit čtyřmi hvězdičkami, třebaže zvláště závěr filmu utrpěl některými slabšími místy, zvláště kolem stávky herců po přestávce. Anny Ondráková se ke své roli dokonale hodila stejně jako Olga Augustová v roli operetní divy. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Cosi snad ještě méně než anekdota. Zpřeházený katalog gest, grimas, vtipů, písniček a frází by se snadněji mohl stát parodií žánru i doby či posloužit jako odstrašující příklad lidové prvorepublikové zábavy než se proměnit v živé komediální dílo z divadelního či poštovního prostředí. Na druhou stranu lze snímek ovšem chápat jako subverzivní kritiku popřevratové krize mravů na poštovních úřadech. Několikrát se mi vybavilo, jak si třeba Sigismund Bouška stěžoval Otokaru Březinovi: „[…] pošta za republiky je hrůzně nepořádná! Nemáme nikde pořádek, všude je anarchie a chaos. Poštu dostanu až večer (za Rakouska dvakrát denně a přesně), a to třeba noviny až za 3 dny…“. ()

Galerie (33)

Zajímavosti (5)

Reklama

Reklama