Poslední muž

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ (02.02.2020)

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. (23.04.2004)

Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] (07.08.2021)

Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. (25.03.2022)

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)