Roztomilý člověk

"Mám rád vzruch! Nemohu vystát lidi s obličejem, který nic nepovídá. Ti mně připadají jako... mrtvý rybník. Znáš takovou pěkně stojící hladinu, která tě láká vzít kámen a hodit jej do vody? Voda se čeří, dělají se kola, vlnky, no zkrátka něco se děje! ...A když vidím takový obličej, tak mám tisíc chutí vzít kámen a..." Pro řadu lidí asi jedna z mnoha vzájemně si podobných pamětnických veseloher. Ale já v ní vidím daleko víc. Je to film o triumfálním vítězství fantazie nad realitou, humoru nad vážností a recese nad tzv. spořádaným životem. V době protektorátu musel Roztomilý člověk působit velmi konejšivě a pro mě je dodnes spolehlivým analgetikem. A vždycky mě potěší potkat někoho, kdo to cítí stejně. Viktor Bláha a Polda Krušinová jsou postavy podle mého gusta. Kde je nuda, zasáhne jeden nebo druhý svým živelným způsobem do konverzace a v tu ránu se ona voda čeří, obočí stoupají ke stropu a brady padají k zemi. Nejsou to žádní podloudní lháři, neklamou okolí za účelem zisku nebo z cynismu, ale z jakési vnitřní povinnosti. :o) Mystifikace je pro ně vášní, filosofií, sebeobranou a způsobem, jak naplno žít. Kdo to nemá, nepochopí. A nejkrásnější je, že přes ddrobná zakolísání se Viktor ani Polda nezačnou napravovat, jak si žádá konvence. Že naopak způsobem, jak čelit přízemnosti světa, se ukáže spojit své samostatné fantasmagorie v jednu společnou. Scénu ve vlakovém kupé, kde se Oldřich Nový a Nataša Gollová - poprvé sami, bez diváků - doplňují a jakoby testují ve vymýšlení historky o šperkovnici, považuju za jednu z nejromantičtějších v českém filmu. Dokonce i ve větě "Už nikdy si nebudeme lhát" jaksi cítíte, že to spíš znamená "Budeme lhát jako tým". :o) Moje nejoblíbenější komedie celé pamětnické éry. 100% (19.09.2006)

Nevím, zda by mě redaktor Lokálního hlasatele Viktor Bláha připadal jako roztomilý člověk i ve skutečnosti. Spíš ne. Ale život této postavy na plátně nemá chybu. Patří k těm komediím, kdy se náš kritický zrak (daný současnou rozmanitostí televizní a filmové tvorby) postupně otupuje, až v jeho sítnici zůstanou pouze dvě barvy - černá a bílá. Postupně se pak můžeme unášet skvěle vyfabulovaným příběhem, mistrnými konverzačními dialogy, plynulým tempem vyprávění a neopakovatelným kouzlem Viktora Bláhy a Poldy Krušinové. Upřímně řečeno si nepamatuji na žádný filmový příběh, kde bych čekal až z hlavního hrdiny vypadne nějaká lež (možná je to dáno tím popotáhnutím kravaty) - Max Braun u nás sice není tak známý, ale v Jižní Americe, tam má velkou popularitu. Když je přestupný rok, tak se jeden den prospí v kruzích. A prosím Vás to cvičí v prádle? Pak ovšem přichází objekt, který je schopen Viktoru Bláhovi konkurovat - a tu skříňku mám teď já, k zasnoubení bohužel nedošlo, a ten závěr - měli jsme si vybrat větší kostel, dej pozor, ať mi neomdlíš, miláčku. Ze všech filmů dvojice Nový-Gollová považuji tenhle za nejlepší ve smyslu jejich rovnocenného partnerství, zatím co v jiných filmech zářil jeden z nich vždy o něco víc, zde je jejich hvězdný třpyt stejný a navíc vychází ze stejného zdroje. Neméně skvělí - Pešek (prosím neurážej moji sestru), Pištěk (tím jsem odstranil tu překážku), Filipovský (na svatbu se chodí přece hlavně kvůli jídlu), Baldová (naše Emilka včera sedla ke klavíru a přehrávala Vaši skladbu, to dítě má úžasný hudební talent). V tomto případě neznám jiné hodnocení. (11.03.2004)

Další komedie, která měla za úkol rozveselit Čechy v temných dobách německé okupace. Tentokrát je hlavním hrdinou redaktor Viktor Bláha, který přemlouvá svého kolegu Jana Valteru, aby jej další den zastoupil v práci, protože musí jít na svatbu. Jeho největší zábavou je vymýšlet si různé historky, protože má bujnou fantazii a baví jej čeřit poklidnou hladinu života. Vždy někomu sdělí nějaké své "tajemství" a pak pobaveně sleduje, jak se to roznáší mezi lidmi. Vydává se tedy na svatbu svého bývalého spolužáka Ivana Molendy, který si bere krásnou blondýnu Karličku. Netuší ovšem, že na svatbu dorazí také její přítelkyně Polda, která má stejnou představivost, jako on. Lži se postupně začnou obracet proti němu. Vymyslí si třeba to, že Molenda je cirkusový artista a v noci trénuje na kruzích, které má zavěšené v ložnici. Vymýšlí si o sobě, že je známým německým skladatelem, čemuž zase příliš uvěří nevěstina matka. Také o sobě prohlásí, že je ženatý, a tak musí přivézt svou ženu...Jak si poradí v této složité situaci? Pomůže mu jeho spolubydlící, nebo mu to zavaří? A jak se do toho zaplete věčně opilý strejda Jaroslav Stárek? Nebylo to úplně špatné, na mě trochu stará škola, ale občas jsem se zasmál a Oldřich Nový v kombinaci s Natašou Gollovou tvořili naprosto úžasný herecký páreček lhářů. (04.04.2023)

Jeden z nejpříjemnějších filmů Oldřicha Nového. Vždycky se rád zasměju u všech těch neuvěřitelně roztomilých scén. Vtip je tu podáván s precozní českou elegancí, kterou bohužel dnešní generace tuzemských filmařů naprosto postrádá. Snad je to kouzlem černobílého filmu, nebo jistou naivitou, s kterou byly tehdejší komedie točeny. Ať tak či onak, výsledek je v dnešní době nenapodobitelný. (16.06.2007)

Viktor Bláha alias Max Braun je přesně typem člověka podle mého gusta, skvěle doplňovaný Poldou v podání Nataši Gollové rozehrává kolotoč zamotaných situací, v nichž si utahuje z malého ducha maloměšťácké smetánky. Roztomilý člověk patří podle mě k nejzdařilejším českým komediím ze čtyřicátých let dvacátého století. (28.12.2010)