Škola základ života

I když je to roku 1938, některé věci jsou stále aktuální. Ale dneska už by takovou kravinu asi nikdo neřešil. A už vůbec by to tak nehrotil. Ale to je detail, o to tu nejde. Je to dost veselý film. Pešek je tu úplně skvělý. A Filipovský tu hraje pěkného šprta. Některé výrazy mě celkem dostávaly. Třeba při tenise: "Tak já plaju." :D (31.01.2013)

Taky tak rádi vzpomínáte na léta strávená ve školních lavicích? Na nenáviděné, profesí deformované profesory? Na památné výroky, trapasy a první lásky? O tom všem tento film je a ačkoliv se jeho děj odehrává před více než sedmdesáti roky, stále má čím pobavit. V pestré přehlídce kantorů jistě najdete jednoho i více s charakterovými vlastnostmi podobnými kantorům vaším. Je tady věčně dezorientovaný matikář, ultrapřísný němčinář i ředitel celého ústavu vzdáleně připomínající mrože. Jsou tady nezapomenutelné hlášky („Muška jenom zlatá!“) pronášené výbornými herci a celkový dojem z této vydařené veselohry kazí jenom otřesná zvuková i obrazová kvalita. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Zloděj kol (02.09.2006)

Roky som o filme pocula, ale nikdy som sa k nemu nedostala, pretoze televizia nebola nikdy nejako mojim velkym priatelom a vzdy dostal prednost nejaky iny film. No ale konecne som sa rozhodla, ze je hriech nepoznat stare dobre hlasky a vtipky priamo a nielen z rozpravania... Takze co dodat? Len to, ze ma mrzi, ze su tieto casy uz za nami, ze su studenti uz uplne inde, nie len spravanim, ale aj vymyslanim vtipkov na ucitelsky zbor... Je to naozaj skoda, ze toto obdobie lubozvucnej cestiny, ale i slovenciny, je nenavratne prec a preto je skvele, ze nam to moze pripominat aspon par behajucich obrazkov, ktore su mementom toho, ze ucitelia a studenti dokazu spolocne bojovat aj zmysluplne, s vtipom, eleganciou a hlavne mierumilovne... (Videne 27.8.2010) (27.08.2010)

Popularita a věhlas jaroměřského středoškolského profesora Jaroslava Žáka překročila svůj regionální dosah nejen knižními bestsellery, vydanými v druhé polovině třicátých let na základě autentických historek ze školních škamen, ale také prostřednictvím Žákova nepředstíraného zájmu o českou kinematografii, který se později změnil v úzké přátelské pouto s režisérem Martinem Fričem. Především mládeží vyhledávaný svazek študáckých dobrodružství tak, jak jej pro širokou čtenářskou obec navždy zvěčnil právě Žák, velice záhy skončil i na stole vlivných barrandovských producentů, kteří se jej po jeho přečtení rozhodli nabídnout v odvážné filmové podobě. A přicházely další úspěšné návrhy, tím nejvýraznějším bylo zřejmě soudobé jevištní nastudování v Burianově Déčku, poskytující mmj. jednu z prvních hereckých příležitostí tehdy mladému Rudolfu Hrušínskému. Žákovu literární formu bylo ovšem třeba poněkud rozvést a především ji poskytnout pevný dramatický rozměr, který by nedovoloval, aby se film stal pouhým sledem humorných situací a výjevů ze školního i rodinného života zúčastněných protagonistů. Zásluhu na tom, že se film zařadil mezi pamětnické evergreeny má nesporně Fričův chápavý režijní dohled a zejména uskupení předních hereckých legend před i za katedrou. V nastalém kaleidoskopu získávají pozornost jak mladí v čele s Peškem, Filipovským, Strejkou a Novotným, tak představitelé profesorských autorit v charakterově zajímavém rozlišení prostřednictvím interpretací v podání Václava Trégla, Smolíka, Boháče, Kreuzmanna a dalších. Z tohoto monolitu do popředí vystupuje asi nejvýrazněji postava neurotického češtináře Kolíska, hraného nedostižným Marvanem, zapisujícího se navždy do srdcí diváků proslulou recitací Heydukovy básně o mušce a štěstí, následovaná jedním dechem vynikajícím Theodorem Pištěkem v roli velectěného pana ředitele a skvostnou epizodou ze soukromého tenisového turnaje. Dnes nepříliš oceňovaný, ve své době ale nepominutelný a nezvykle nutný vlastenecký tón, kterým je vybaven zejména přátelský vztah mezi třídním kolektivem i jednotlivci (Novotný, Gabrielová), nabývá na intenzitě v samotném závěru, v němž zaznívá jakýsi manifest mládí a svobodné euforie, hrdě odolávající aktuálním politickým událostem. Původně neškodná studentská legrace se tak rázem stává vpravdě národním dílem, které spadá do poslední vrcholné prvorepublikové dekády. Jeho hodnoty, zdá se, přetrvávají i navzdory sedmdesátileté časové propasti a zcela určitě svědčí o vzácné umělecké i osobní sounáležitosti Martina Friče a Jaroslava Žáka. (03.10.2008)

Nesmrtelná klasika z dětských časů mých dědů a babiček. Vztahy žáků a učitelů, studentská léta. Jeden z pilířů lidského života v dobách jeho mladého rozpuku. Název filmu je i životní pravdou, co platí již od dob Marie Terezie. Okamžiky, na které člověk celý život nostalgicky vzpomíná, na křižovatky cest, co ho vedly do světa dospělosti. Na velké momenty světa školních lavic a posledních zvonění. Rok co rok je škola továrnou lidských kolektivů, nových výzev a pohnutých osudů. Dnes stejně jako tenkrát. (27.11.2016)