Svět patří nám

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

„My dem, pane šéf. My sme svou věc neprohráli, prohráli ji za nás jiný! Ale my svou věc ještě vyhrajem, a to vás bude zatraceně mrzet!“ Tak to tu byl někdo větší vizionář, než bych čekal…Já se nicméně zase sekl. Čekal jsem kvalitní mix komedie a satiry, stejně jako příslib možná nejpovedenějšího filmu W+V. Jenže jako komedie to bylo strašně slabounké, u všech 3 předchozích snímků mě Werich s Voskovcem pobavili (o něco) víc. A s výjimkou pár hlášek a pokusů o hrátky s češtinou („Já sem asi vodešel, a tím pádem, když sem teď přišel, tak sem se tu nenašel“) se něco málo k zasmání našlo až na konci (např. „konzervy“ či trik s kloboukem). Satirická linka naštěstí funguje podstatně lépe, a právě narážky na dobovou situaci jsou asi jediným opravdovým důvodem, proč se na film vůbec podívat (ačkoliv hodně naivní momenty typu „osvíceného ředitele“ nechybí). Vidím to na čistý průměr, ani počtvrté mě W+V bohužel nepřesvědčili, že bych měl dát o hvězdu (či dvě) víc. „Kdo vás sem poslal?“ - „Hlad.“ - „Kdo je to?!“ - „Nejlepší kuchař.“ (20.10.2019)

Pro mladou avantgardní uměleckou generaci dvacátých a třicátých let byl film okouzlením a zjevením nových výrazových možností. Jak by jeho přitažlivosti mohli odolat Voskovec s Werichem, kteří už od počátku třicátých let provozovali na scéně poetické hrátky tolik podobné filmových komediálním sekvencím. Už v roce 1931 natočili za Honzlovy režie film Pudr a benzin, o rok později pak Peníze nebo život, v obou případech vtipné komedie plné situační komiky a gagů, namnoze převzatých z jejich divadelních her. Tak jako se nezávazná komika prvních her postupně proměňovala v souladu se změnou politické situace, měnila se pochopitelně i jejich filmová díla. Už komedie Hej - rup! z roku 1934 měla silný sociální podtext, ústící v solidaritu nezaměstnaných. A film Svět patří nám, to je komedie výrazně politická, varující před šířící se nemocí fašismu, která zapouštěla za pilného přičiňování domácích henleinovců své kořínky i v naší společnosti. Předlohou k filmu Svět patří nám byla hra V a W Rub a líc. Hra, stejně jako pozdější film, vzbudila nelibost a protesty našich sousedů, kteří se domáhali zákazu. Dokonce i místní kritika se v několika případech domnívala, že nebezpečí fašismu je zveličované a že není myslitelné, aby v Československu měli fašisté ukryté tajné zbraně. Vedle vtipného textu byly dominantní složkou filmu výkony obou hlavních představitelů. I zde dokázali, jak citlivě umějí dělit požadavky divadla a filmu, jak dobře se přizpůsobili možnostem i výhodám, které jim film poskytuje. V hereckém obsazení figurují kromě kmenových členů Osvobozeného divadla i další výrazné persony českého filmu s výrazně paralelním statusem: filmová star Adina Mandlová, divadelní bard Štěpánek, potomek ještě němé éry L. H. Struna a tehdy již silně levicově orientovaní Šmeral s Průchou. A ještě na jedno bychom neměli zapomenout, totiž na Ježkův stále hravý a stále živý evergreen Stonožka. Hlavní kvalitou her i filmových inscenací V a W byla vyváženost mezi částí uměleckou a ideovou. Správně vycházeli z předpokladu, že nejdůležitější roli hraje umění samo, v jejich případě tedy komedie, jíž je nutno přizpůsobit složky ideové a nikoliv naopak, jak se to mnohdy stávalo u děl vznikajících v období totality. A pro nás je tento film i dnes poučným varováním před zneužitím moci a ovládaním mas. V jakékoliv podobě. (03.10.2008)

"Já už tady asi byl. Já jsem asi odešel a tím pádem, když jsem teď přišel, tak jsem se tu nenašel." Oba kameloti byli při svých výstupech dokonalí, takže mě bavili při kroucení nosy, lovení obědovýho holuba, odstraňování mříže z krku a samozřejmě při legendárním rozboru šouletu vyrobenýho ve zbrojovce Krupp Essen. Jinak ten samotnej boj dělníků za demokracii nijak zvlášť zábavnej nebyl, ale poučný to tedy rozhodně bylo. Propaganda mocných, kteří vlastní prachy a média, byla totiž nebezpečná tehdy stejně jako dnes. Já zkrátka nemám rád žádný Noely ani jejich následovníky a jestli proti tomu kloboukatí něco mají, tak na ně čekám zabarikádovanej na své IP adrese. (12.02.2017)

Bohužel poslední předválečný film V+W - a pokud se nemýlím, poslední společný film obou komiků vůbec - patří ke skvostům navzdory tomu, že se dochoval ve filmovém polotovaru; originální kopie byly zničeny buď za druhé republiky, nebo za protektorátu. Burcující hra Osvobozených, symbolizující bojové odhodlání benešovského Československa, ve své filmové podobě ještě získává na působivosti. Ústřední melodie filmu neztratila svou strhující živost ani dnes. Za zmínku stojí, kdo to vlastně volá občany na obranu jejich republiky: je to hlas složité ženy a vynikající herečky Adiny Mandlové. Patos, odlehčovaný černým humorem, přibližuje film jeho potomkům ve filmové vlně šedesátých let. Nezapomenutelná je závěrečná scéna filmu, v níž V+W jsou nuceni držet sami za sebe a své domněle utracené životy minutu ticha. Díla tohoto typu burcovala v našich neprávem zapomínaných odbojářích vůli bojovat a připravenost obětovat své životy v boji proti nacistickému barbarství. Jejich zápal a pozitivně motivující patos nám dnes víc než zoufale chybí. Podle svědectví pamětníků lidé při zpěvu ústřední stejnojmenné melodie povstávali na svých místech. SVĚT tvoří jakýsi umělecký "předvětek" slavného amerického Hackenschmiedova filmu KRIZE, natáčeného především na jaře a v létě 1938. (26.08.2007)