Nymfomanka, část II.

Druhá část už mi přišla slabší. Je to zbytečně roztahané. Byla už taková vážnější a smutnější. Málo fórů. Ale například scéna s negrama mě pobavila. Její život se časem stal komplikovanější a už si neužívala tolik radosti. Taky jí přibyly starosti. To sado maso část byla docela síla. Místy jsem se opravdu nudil, samé kecání. Ani Stellan Skarsgård už neměl tolik těch svých přednášek. A konec mě docela nasral. "Nemůžete jim říkat negři." :D (07.07.2014)

Oproti "jedničce" je NYMFOMANKA, ČÁST II. o poznání klasičtější. Stále sice shazuje sebe sama peskováním za slabou odbočku či se zastavuje kvůli uspěchanosti přeskakováním dopředu při užití flashforwardu, ale nezpochybňuje svou spolehlivost. Vyprávění je opětovně členěno do kapitol, kdy každá ze tří má vlastní vývoj odvislý od proměny protagonistky Joe, přičemž jsou ponechány volné motivy, které jsou zužitkovány na konci. „Dvojka“ je díky tomu mnohem soudržnější jako celek a jednotnější co do nálady i žánru, když navazuje na pochmurnost čtvrté a páté kapitoly a je psychologickým rodinným dramatem, do kterého jsou zakomponovány prvky bondovského thrilleru, jež v závěru začnou dominovat. Formální přístupnost je ale „vykoupena“ diváckou nevstřícností._____ Pokud Trier kdysi prohlásil, že film má být jako kamínek v botě, jeho završení trilogie Deprese je takovým menhirem (pro Joe mezi čtenáři: narážka na vážně, vážně velký šutrák z komiksů s Asterixem a Obelixem). Ne proto, že se zabývá tabuizovanějšími oblastmi sexuality (sado-masochismus, pedofilie, homosexualita, ačkoliv poslední dva jmenované provokativně propojuje utvořením „nezdravě parentálního páru“), ale proto, že je o nevymanitelnosti z předurčených (genderových, biologických, sociálních…) rolí. Zbavit se jich, znamená ztratit své lidství, nepřímo říká v druhém epilogu. Dochází tak k mizantropickému závěru, že lidé jsou nepoučitelní pokrytci a tento cyklus se opakuje a přechází z jednoho na druhého, ať je model rodiny sebevíc alternativní._____ Bezpochyby Trierův opus magnum. Nejenom díky své délce a různým verzím (už DOGVILLE měl dva různé sestřihy s ohledem na potřeby distribuce), ale z toho důvodu, že dánský provocauteur tematizuje vlastní tvorbu (např. ČÁST II. odkazuje k jedné scéně z ANTIKRISTA a přebírá výchozí bod zápletky PROLOMIT VLNY) a mediální image (Seligman je rodinné příjmení, zmínky o „antisemitismu“ ad.). Pokud jde o terapii, nabízí se otázka, kdo je pacientem a kdo terapeutem. (17.01.2014)

Zhlédnuta DC (180minutová) verze. Víte, vedle kterého filmu vypadá snímek Nymph()maniac jako poměrná fajn a veselý film? Vedle jeho pokračování… Nymph()maniac: Volume II je hodně, hodně, hodně temné pokračování ne zrovna veselého příběhu jisté Joe, jejíž život je ovládán nymfomanií. Tentokrát to ale Lars posouvá ještě o pár stupínků výš, což některé slabší povahy opravdu nemusí vydýchat (všichni, kdo viděli prodlouženou verzi ví, o které scéně mluvím) a ukazuje nám něco, na co se opravdu hodně těžce dívá. Ale i to tam prostě patří. A to hodně oceňuju na Larsovi, že když se ponoří do jednoho tématu, tak nám ukáže prakticky vše, co lze, byť některé věci prostě nejsou příjemné na pohled. Neumím říct, který díl se mi "líbil" více, protože já, až si někdy za hodně dlouho dobu budu chtít tuhle specifickou záležitost připomenout, tak si budu muset pustit oba díly hned po sobě, protože já tyto filmy vnímám jako jeden hodně komplexní příběh o člověku, který není nutně tak zlý, jak vypadá. Věřím, že za takových 10 let v těchto filmech najdu ještě více, než jsem v nich našel teď a takovéhle filmy zkrátka a jednoduše mám rád, byť a musím to znova napsat, nemusí být zrovna příjemné na pohled. 100 %. (21.02.2015)

Bublina splaskla, nadšené očekávání zplihlo jak pyj po orgasmu. Druhá část je o poznání slabší, banálnější a méně vtipná (recyklace prupovídek z jedničky). Formálních hrátek ubylo, Seligmanovy odbočky zmiňující x slavných persón nabobtnávají až do groteskních rozměrů, ale naštěstí už nás Trier neoblažuje tolika názornými metaforami./// Nehraje už jen Bach a Rammstein, ale i Wagner, Mozart, Händel… A zase se dozvíme moudra o hudbě, církvi nebo deviacích. Žádné geniální propojení části první a jejich motivů (hudebních i těch ostatní) s částí druhou se nekoná. Rozdělení na pouhé tři kapitoly film zpomaluje. První část (sado-maso) sama sebe opakuje a kýžený průnik do (duše) Joe se nedostavuje. Celkový rytmus snímku je poněkud rozvláčný a bez uspokojivého gradování, což může při sledování vyvolat podobné pocity frustrace, jaké zakouší hlavní postava, která se marně snaží vyvrcholit. Finále je podivné (rozhodně nečekané, to ano) a v paměti utkví snad jen scéna odkazující na Antikrista nebo obří bradavky Gainsbourgové. A kromě krátkého záběru na felaci, ochlupená rodidla a pár ztopořených černošských údů zas nic! Trier se smíchy ohýbá v pase, jak nás napálil – a nemám na mysli relativní cudnost filmu, (v kinech běží jen sestřihané kopie), ale celou část II. a její obsah a vyznění. Každopádně teoretici mají co rozebírat a ti ostatní můžou s nadějí čekat na rozšířené verze. Studie ženské sexuality? Ale kdeže. Mimochodem character posters jsou totální podfuk, většina zobrazených postav si ve filmu nesvlékne ani šálu, natož cokoli dalšího. [Kino] (08.01.2014)

Druhá časť Nymfomanky bola pre mňa bohužiaľ menším sklamaním. Narozdiel od jednotky bola omnoho násilnejšia, nezábavná a akási nejednotná. Prvú hodinu sa so všetkých síl usilovala držať na úrovni jednotky, ktorá bola naplnená množstvom krásnej symboliky prechádzajúcej do umenia a histórie a napriek všetkým činom hlavnej hrdinky ju dokázal divák pochopiť, ľutovať a vytvoriť si k Joe vzťah. Toto sa mi v Nymfomanke II už akosi nedarilo a v druhej polke som sa začala strácať v pointe. K tomu celku mi vôbec nepasovala kriminálna časť a najmä zvrat v závere (!!!) ?? Mala som pocit, že ani sám Trier si týmto koncom nebol celkom istý, na čo u neho nie som zvyknutá. Škoda. Každopádne som zvedavá, čím nás nabudúce prekvapí. (22.07.2014)