poster

Nebožtíci

  • Francie

    Des pissenlits par la racine

  • Itálie

    7-9-18 da Parigi un cadavere per Rocky

  • USA

    Salad by the Roots

Komedie

Francie / Itálie, 1964, 95 min

  • Courtemanche
    ***

    Rok 64 je rokem kdy Funès definitivně prorazil mezi nejlepší. A to cestou: Smolař > Nevídáno, neslýcháno > Četník ze Saint Tropez. Byl už docela vyzrálí i předtím, v divadlech již dávno získal respekt s Oscarem, o jeho popularitě svědčí i fakt, že rok 61 byl jeho posledním kdy ještě mohl klidně najíst v restauraci. Ve filmu ale až do ,,St. Tropez,, nedostával vždy role jaké by si představoval. To všechno jsem napsal jen proto, že ho v komentářích častěji označí za ještě ne příliš dobrý, atd. Není to tak, jen kvůli těm důvodům, mezi jeho dřívější filmy musíme více motat aby jsme našli i takové, kde se mohl výrazněji ukázat. Tento film taky není skoro o ničem, nebýt jeho tak dávám horší hodnocení. 2,5/5(17.12.2014)

  • dopitak
    *

    Strašnej blábol, a rád bych varoval případného diváka, aby raději s ničím nepočítal. Všechno je to přehrávané a hlavně se většina postav chová, jak by právě svévolně opustila blázinec (ve skutečnosti je tam jen jedna taková). Dostalo se mi do rukou dvd z neznámého zdroje s dodělávanými českými titulky- i před nimi musím varovat. Když už si někdo dá s překladem a vkládáním do disku tu práci, stálo by za to nechat je zkontrolovat někým, kdo mluví česky. Nadpoužívání zájmen naprosto zkazí jakýkoliv zbývající dojem - "ty přísahej" v dialogu dvou postav, to je jak translator od gůglů. Co je ale horší, film je naprostá kravina. Nejde o to, že Louis ještě nebyl známý a svou hereckou pózu trvající až do smrti teprve hledal, ale že scénář psal idiot.(23.11.2013)

  • Willy Kufalt
    ***

    Tvorba z doby, kdy televize ještě neznamenala ohrozující konkurenci pro kina, ale současně filmy ve znamení jednoduchých veseloher už vycházely z kursu, nároky diváků se měnily a tvůrci ve víru 60. let začly naplno hledat nové náměty a postupy i v oblasti komedií. Georges Lautner uměl vytvořit pohltivou atmosféru, kombinoval postupy vícera žánrů a taky společně se svým dvorním kameremanem Mauricem Fellousem dodal nejednu zajímavou vizuální kompozicí, což bylo v případě divácky mířených komedií poměrně novátorské. O rok mladší Povedení strejcové tvořli v tomto směru velmi originální kousek, navíc tak propracovaný, že fungují dle mého názoru skvěle dodnes. Zatímco v roce 1963 se Lautner věnoval režijně jedinému filmu („Povedení strejcové“ šly ve Francii do kin v listopadu 1963), po okamžitém úspěchu tohoto kousku přidal Lautner na obrátkách a v roce 1964 natočil pro změnu hned tři filmy – šli do kina v květnu 1964, závěrečný díl trilogie Le Monocle s Paulem Maurissem pak v září a Tajný policista ještě v prosinci téhož roku. Na dvou ze tří těchto filmů Lautner spolupracoval i se stejným scenáristou (Michel Audiard). Ve srovnání s dneškem jde určitě o pozoruhodný výkon, nicméně dovedeme si alespoň vzdáleně představit, kolik času pak tvořily veškeré přípravy, doladění scénáře, natáčení, produkce a v jakém rychlém tempu vznikly mnohé z těch filmů, které dneska nesou označení „pro pamětníky“.                                   . . .                                   Žel Nebožtíky vnímám jako vyloženě slabší kousek. Sice koukatelný a ve vybraných místech velmi podmanivý, ale oproti již zmiňovaným Povedeným strejcům zde všechno zůstalo jakoby na půl plynu – scénář, herci, vtip, atmosféra i vizuál. Tvůrci vymysleli zápletku o dvou nebožtících: jedném skutečném, jedném falešném, vytěžili z nich několik zábavných situací (ale zdaleka ne tolik, jak by se už jen na první pohled nabízelo). Obsadili do hlavních rolí dva komediální herce, jejichž sláva právě výrazně vzrůstala: Michela Serraulta a Louis de Funèse; jejich spojení dohromady je zpětně unikátní, oba odvádí svůj standard, svoje diváky určitě nezklamou, ale o žádné vzájemné chemii mezi nimi nelze říct a už na druhý den si víc než jeden-dva konkrétní scény (či spíše útržky) s nimi nevybavíte. Něžné pohlaví zde zastuoupila pohledná Mireille Darc, tvůrci pak vložily do filmu romantické a svůdnické scény, které sice tvoří rovněž atraktivní prvek, ale spojení romantiky a černého humoru zde moc dohromady nefunguje. Nefunguje ani těch pár uměleckých experimentů jako podivný výstup na jevišti během incidentu v divadle.. nebo taneční písnička, v níž zpěvačka místo zpěvu pouze otřesně ječí bez textu. Mohl bych pokračovat dále, ale na kratší rozbor a představu to zcela postačí. Takže na závěr za sebe ještě dodám, že nejvíc se mi líbila hudební scéna s komorním koncertem v obývacím pokoji, ta má v sobě punc geniality! 60%(21.10.2020)

  • filmmovier
    ***

    Nebožtíci jsou celkem sympatickou komedií, ale jejich problémem je hlavně to, že ačkoliv pracují s na komedie naprosto geniálním námětem, ze kterého lze hodně vytěžit, nakonec zůstal jejich potenciál nevyužit. Herecky je to parádní, Funés exceluje (na nemalém prostoru), Mireille Darc je neskutečně nádherná a sexy a ostatní jsou taky výborní. I zápletka je rozjeta výborně, ale bohužel to ke konci nějak ztrácí dech, což je zrovna v tomhle případě fakt velká škoda. Nicméně užil jsem si to, rozhodně nejde o ztrátu času. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec jsem se přiklonil k tomu, jaké si tenhle film zaslouží - nejen v rámci žánru najdete i lepší filmy. Stejně tak jako v kariéře Louise de Funése, samozřejmě. Příjemná jednohubka, kterou ale podruhé už vidět nemusím. 65%.(14.6.2020)

  • Pierre
    **

    Jakožto fajnšmekr přes francouzské dobové komedie a příznivec Louise de Funése jsem si alespoň odškrtl další položku. Ale proč by se na to měl podívat někdo mimo tuto oblast bych říct nedokázal. I já sám jsem se velkou části filmů pronudil. Nejtěžšší bylo se do něj vůbec dostat. První půlhodinu se totiž opravdu prakticky nic neděje, jen skupina chlápků furt o něčem blbě kecá (jednou v hospodě, pak v divadle, záhy na večírku ale kdyby to dělaly třeba na veřejných záchodkách vyšlo by to nastejno), přičemž jsem neměl ani páru o čem vlastně. Mezitím Funés odkgráluje manžela své milenky. Sice jsem teď vyzradil asi jediný zvrat filmu, který nespočívá vtom že někdo začne blbě kecat a který nám dokonce představuje vždycky milého cholerika Ludvíčka jako vraha. Jenomže alespoň na to teď připádný čtenář už nemusí koukat. A kdyby pořád chtěl, souhlasím s dopitakem, že je lepší radši nic nečekat. Lautner asi chtěl natočit osobitou komediii ale zapomněl ji dát osobitost. Tohle není ani vtipné, ani dramatické, ani experimentální, tohle není z velké části skoro vůbec žádné. Sice si v poslední době občas stěžuju na to jak Funés zabředl v době své slávy do jednoho typu rolí choleriků ale možná díky bohu za to. Protože sledovat ho jako floutka, co sice pořád fňuká ale zároveň se neštítí vraždy ve spojení s jeho typickými grimasami je fakt divný pocit. Ale díky bohu za to, protože i když Funés hraje divnou postavu a nemá co hrát, tak své minimické a hlasové úmění má již celkém zvládlé a díky těmto věcem se dají Nebožtící bez problémů dokoukat. I Michel Serrault je zde již milý a taky jen naraží na to, že nemá co hrat. Přičemž jejich spojení s Funésem je unikátní a škoda, že se v době jejich větší slávy se nezopakovalo v lepším provedení. I tady když se děj alespoň trochu rozběhl jsem si jejich ojedinělé společné scény i přes scénáristickou bídu a málo prostoru pro vytvoření vzájemné chemie dokázal částečně užít. Co se týče menších pozitiv k filmu, minimálně poslední půlhodina už taky nebyla tak špatná a nějakou osobitou atmosféru to pro fajnšmekry snad i mělo. Ale například podivné monology postavy strýce a věty typu ,,Zhyň v pekle jako Jidáš´´ zase Nebožtíky stavěly do podivné škatulky dobové kuriozity, ze které se nevymanily. Když si uvědomíme, že o rok později (rok výroby je zde chybný) již vznikl první Četník, Ouryho Smolař....Tak radši nic. NIC MOC(22.10.2020)