Spálené stodoly

Musím se přiznat, že jsem od samého začátku podezřívala Jeana Bouise, ten jeho knír musel být snad schopen i brutální vraždy. Tohle je jeden z filmů, kdy se nedá říci, kdo má vlastně hlavní roli, ale já v tom mám jasno, že to byla Signoretová. Byla to jedna z mála francouzských hereček, která byla ochotna jít kvůli roli i do tepláků a přitom to neměla zapotřebí. Zahrála by dámu i v těch teplácích a uklízečku ve velké večerní. A k jejímu umu se přidal jako sekundant Alain Delon tentokrát výjimečně mluvící hebkým hlasem Eduarda Cupáka. Chudák Crauchet se nevymanil z žánrového stereotypu a opět hrál svého uťápnutého manžela. (06.05.2014)

Mám rád atmosféru v starších francúzskych filmoch. Je dobré, ak v príbehu, ktorý je psychologickým súbojom dvoch silných osobností, dostali príležitosť osobnosti herecké. Dokonca som po veľmi dlhej dobe videl Renata Salvatoriho. S filmom Spálené stodoly mám vlastne iba jeden problém, a to ten, že som výrazne zmeškal jeho začiatok, takže jeho hodnotenie je iba predbežné. Celý film som videl až po šiestich rokoch a netypicky som mu pridal hviezdičku. Je to naozaj herecký koncert, pričom Simone Signoret som vnímal ako matriarchálneho Jeana Gabina a Alain Delon mi zasa svojou zarputilosťou pripomenul poručíka Columba. Ostatné postavy a postavičky boli iba naznačené, ale z nich ma zaujala postava predsedu súdu. A nemôžem zabudnúť na výbornú hudbu, i keď nie som obdivovateľom Jeana Michela Jarrého. (26.10.2010)

Možná jsem už trochu zhýčkaná současnou kinematografií a je to velká škoda, protože sledovat Simone Signoret v roli Rózy je přímo požitek. Ztvárňuje zde silnou a autoritativní ženu a to se ne všem v jejím nejbližším okolí líbí. Není divu, že na ní zaměřil svou pozornost i vyšetřující soudce Larcher v podání Alaina Delona. A tak se postupně pod velkým tlakem vynořují na povrch i skutečné charaktery Róziných dětí. Velmi dobré drama s výbornými herci a až na to závěrečné rozuzlení to byl na svou dobu určitě skvělý zážitek. (24.07.2013)

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala. (05.12.2011)

Takový syrovější až chladný, detektivní příběh, který sníh a mráz jen umocňují. Na starých francouzských filmech se mi líbí ta klasická hra očí, dlouhých pohledů a výrazů ve tvářích, kdy divák více vnímá tíhu nastalé situace. Žádné zbytečně rychlé střihy a skákání z obrazu do obrazu, ale dlouhé pasáže proložené tichými dialogy. Hudba překrásná a zbytečně nerušící běh dramatu, zaznívající jen v některých místech. Nebýt takového prazvláštního závěru, dám plný počet. Simone se mi vizuálně moc nelíbila, avšak uznávám, že na druhou stranu působila velmi důstojně a jako skála, o kterou se může celá rodina opřít. (09.11.2014)