Ulice Montmartre č.125

V první půlce mě film krásně pohltil do atmosféry příběhu zasazeného do pařížské ulice podél řeky Seiny, s poetickým hudebním doprovodem na akordeon a rozehrál nenáročné, ale poutavé drama střetu pouličního prodavače novin s neúspěšným sebevrahem. Hodně se mi v tom líbila ta magičnost aktuálních, obyčejných okamžiků, které Pascal a Didier v různé náladě prožívali. Nic jsem si předem o filmu nezjišťoval, takže v druhé polovině jsem byl pak hodně překvapen zvratem, po němž se film náhle mění na kriminálku včetně zcela odlišné atmosféry. Zdejší srovnání s Hitchcockem díky podobné výstavbě děje přesně sedí, akorát že zatímco u více Hitchcockových filmů jsem se během dlouhých rozjezdů do thrilleru ošíval nudou, v případě Ulice Montmartre č. 125 možná půjdu proti davu, když napíšu, že se mi první polovina líbila o něco víc. Přesto mě film držel v napětí a zájmu až do konce a potěšil mě i závěrečným návratem do té obyčejnosti, k snídání, ke kolu, k novinám, kdy boj o proukázání vlastní neviny a objasnění temné záhady již vystřídává předchozí rutina, přeci jen v něčem tak příjemně poklidná... Snímek jsem si vyhlídl kvůli Lino Venturovi, který tu již ve svých prvních hvězdných letech exceloval a vystřihl klasickou postavu muže proti své vůli zataženého do světa zločinu v celé řadě charakterních poloh a odstínů. Alespoň v první polovině našel i rovnocenného partnera v Robertu Hirschovi, jehož záhadný Didier budí od počátku zvláštní znepokojení. Na ty nejlepší filmy s Venturou z dalších let se to sice nechytá, ale za zhlédnutí minimálně pro Linovy fanoušky určitě stojí a nezklame. [75%] (15.10.2022)

Nudný to není, ale že by to byl zářivý příklad zábavy, to se taky říct nedá. Přijde mi, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli udělat zábavu, nebo umění a tak to tak různě sešmrdolili dohromady a výsledek je dost rozpačitý. Zápletka je docela klasická, ale dobrá. Jenže potenciál nevyužili ani zpola. Nemusela to být noir detektivka, ale stačilo by, aby to byla detektivka. Vlastně celé vyšetřování tu sestává z toho, že Lino Ventura je vyslýchán, inspektor zjistí, že něco nehraje a tak ho pustí, Lino Ventura jde za tou manželkou a řekne jí, kde podle něj najde Didiera. No a taky ho tam najde. A pak už se všichni jen vzájemně přiznávají a osočují z prvotního nápadu. Buď to měla být stoprocentní detektivka nebo stoprocentní komedie nebo stoprocentní cokoliv jinýho. Takhle je to ale takový nedodělaný. Konec nenadchne a už vůbec nepřekvapí. (07.10.2006)

Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě. (07.05.2023)

Námět svým způsobem není nic světoborného - chlápkovi naruší jeho životní klid nějaký pošuk, a on se s tím musí vyrovnat, to už tu ve francouzské kinematografii bylo kolikrát. A dokonce i s Lino Venturou (a Jacquesem Brelem). Jenže. Tady je za prvé dvojitý twist, a musím přiznat, že ten druhý jsem nečekal a nechal jsem se tentokrát ukolébat a nachytat. A za druhé je to celé takové - samozřejmě je to i svým způsobem od jisté chvíle detektivka, ale přesto - milé. A za třetí je tu Paříž své doby, s jejími bulváry, mosty, Seinou, lidičkami, kavárnami, jídelnami a ano, dýchá z toho ten pařížský odér. Toho kolportéra jsem Venturovi věřil, i to jeho srdce na dlani, a přesto jistou drsnost, a ostatně i to jeho prohlédnutí, kdo celou dobu stál na jeho straně, jen on to blbec celou dobu nechtěl vidět. Nu a oproti tomu ta panička, vyložená andělská mrcha, dokonale zahrané. Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem se do toho dostal, ten první zvrat v půlce mě zaskočil, ale o to víc jsem pak film docenil jako celek. Na tohle se rád znovu podívám, pro dobrou náladu. (21.12.2023)

Nikdy bych si byl nepomyslel, že mě film s Linem Venturou v hlavní roli bude nudit. Omyl, podařilo se. Tento kousek bohužel dokonale zapadá do současného pojetí cyklu Filmové návraty na ČT2 - průměrné, staré a laciné filmy, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Rozhodně nemám nic proti starým filmům, ale je třeba přiznat, že vše archivní není vždy perfektní a vše, kde hraje známý herec také není pokaždé bomba. A já mám stále neodbytnější pocit, že nedostatek peněžních prostředků se pomalu ale jistě promítá do kvality jak již zmíněných Návratů, tak i Filmového klubu. Proč by také ne, když za cenu např. Sicilského klanu mohu mít tři jiné, sice hloupé, ale stejně dlouhé celovečeráky. Toto není právě výstižná recenze filmu, ale musel jsem si ulevit a tahle patlanina mi k tomu dala příležitost. Tak promiňte. (08.02.2006)