Režie:
Václav GajerKamera:
Jan ČuříkHudba:
Luboš FišerHrají:
Marie Drahokoupilová, Jan Kačer, Pavel Landovský, Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, Jiřina Jirásková, Jorga Kotrbová, Milena Zahrynowská, Ludmila Vostrčilová (více)Obsahy(1)
Režisér Gajer po dlhej niekoľkoročnej prestávke od svojho posledného filmu sa rozhodol neriskovať a siahol po Škvoreckého predlohe, pre ktorú angažoval osvedčených hercov. No adaptáciou predloha oveľa viac stratila, než získala. V centre príbehu stojí slečna Lenka Stříbrná. Príťažlivá, no trochu zvláštna mladá žena. Telocvikár Vašek je nesmelý a v styku so ženami veľmi neobratný. Požiada preto svojho priateľa, redaktora Karla o pomoc. Skúsený zvodca sa ochotne chopí príležitosti a snaží sa Lenku získať pre seba, no všetky jeho snahy stroskotávajú na jej neústupnosti. Postupne táto komediálne ladená ľúbostná etuda ústi k dráme. Tá vrcholí na redakčnom večierku na Slapskej priehrade, kde sa neočakávane stretávajú všetky postavy príbehu a redaktor Leden konečne pochopí o čo išlo vo flirte slečne Stříbrnej. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
Ten film není špatný, ale předloha je prostě lepší. Na Kačera i Drahokoupilovou jsem si musel chvilku zvykat, měl jsem ty postavy v hlavě postavené po přečtení jinak. Oči měla ale tahle filmová slečna Stříbrná krásné, jen co je pravda a Kačer je konečně nepříjemně povrchním děvkařem, tak jak ho Škoverecký vytvořil . Jirásková je naproti tomu taková, jakou jsem si ji představoval. Jak řečeno, film není špatný, ale jestli někde v knihovně Lvíče zahlédnete, vyberte si spíš knihu, je skvělá. ()
Snad byste nebyla tak rigorózní... Škvoreckého povídka je mnohem záhadnější, tajuplnější, zkrátka mnohovýznamová záležitost, což se bohužel o Flirtu nedá tvrdit se stoprocentní jistotou. Gajer si evidentně nedal příliš velkou práci se scénářem (byť jej psal společně se Zdeňkem Mahlerem), a nebýt uhrančivé Drahokoupilové a charismatického Kačera, šel bych s hodnocením dolů. Jenže je tu ještě jakási hořká vůně podzimu, která navždy uchovává nepopsatelně vzrušivou náladu konce šedesátých let, a také mistrovské vedlejší postavy hrané Jiráskovou, Řehořem, Prachařem a Landovským v – podle mě – původních autorských obrysech. Svět literatury, redakčního vzruchu a básnických impresí, tedy alespoň to, co v působivé zkratce naznačuje právě Gajerův film, dokázal Škvorecký ve svých dílech zachytit s neskrývanou sugescí, ironickým úšklebkem a zároveň s velkým okouzlením a zaujetím. Flirtovat se dá s ledasčím, třeba se smrtí. ()
"Co jste zač?" ptá se redaktor Leden slečny Stříbrné, ženy s neskonale krásným úsměvem Marie Drahokoupilové, která však ve filmu působí spíš jako "sfinga", žena bez citů. Její odpověď na zmiňovanou otázku "Mata Hari" je tak vcelku výstižná. O tom nás přesvědčí zvláště konec filmu, kdy se původně nenáročná komedie o tom, jak jeden don Juan marně dobývá jednu krásnou slečnu, mění v dost dusné drama. Hodně tomu v tom konci pomohla skvělá Fišerova hudba. Mé původně zvažované hodnocení tak navyšuji o jednu hvězdičku navíc. Konec stál totiž opravdu za to, i když v průběhu děje jsem se místy buď nudil (scény z redaktorských porad) nebo jen mírně se pousmíval. Ale jen mírně, o dost méně než při sledování jiného Škvoreckého dílka, seriálu Prima sezóna. Když redaktor Leden říká: "Já už z vás vůbec nejsem já," jako bych trošku (ale opravdu jen trošku) slyšel Danyho Smiřického při jeho roztomile roztržitých milostných pokusech. Ledenova snaha za každou cenu ukázat slečně Stříbrné, že není "grázl", se ale podobá spíše frašce. Od frašky však není v tomto případě daleko k tragédii. Vždyť "život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má někdy podobu frašky...." ()
Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7. 2. 2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti. ()
"Režimy se mění, ale láska režimu k prostýmu lidu trvá." Nejednou jsem slyšela názor, že Škvorecký se nedá zfilmovat. Přesto se o to řada reřisérů pokusila (většina pouze jednou) a výsledek nebyl tak špatný. Kde také brát kvalitní předlohy? Nedá se s tím nic dělat - kdo četl knihu, bude jí ve většině případech považovat za lepší. Jsme-li stejně pozorní diváci jako čtenáři, určitě se najde nad čím se kochat a co obdivovat. A po dobrém filmu můžeme oprášit knihovnu a znovu se začíst. ()
Reklama