Flirt se slečnou Stříbrnou

Nekonečný a neřešitelný souboj o lepší literární či filmové ztvárnění se nevyhýbá ani tomuto snímku, předsudky a porovnávání (které je podle mě nesmyslné) zde hraje u ostatních hlavní roli. Tvůrcům rozhodně nešlo o nějaké překonání předlohy, "soutěžení" jakéhokoli filmu s knihou, není možné. Václav Gajer zde skvěle změnil zaběhlé tváře několika herců. Kačer dal režisérovi to, co přesně chtěl, o tom není pochyb, stejně tak Landovský či Prachař. Ovšem nabídnout Jiřině Jiráskové polohu upřímně se vyjadřující "frajle" s příznačným jménem (že by se myslelo na dvorního budovatelského režiséra Blumenfelda?) muselo i v něm vyvolat překvapení, jak dobře zvolil. Stejně jako zde hodně zmiňovaný Řehoř, který se tímto staví vedle excelentních opilců typu Štěpánka, Růžka nebo Vinkláře. Nedobytná a vlastně i jako sfinga se tvářící tajemná slečna Stříbrná, je silným kouskem i pro zkušeného pisálka a děvkaře, jenž si ono označení právě od ní vyslechl a nakonec mohl být rád, že zůstalo jen u slov, ženy bývají někdy skutečně nevypočitatelné. Precizní dialogy, efektní zvrat děje, jako vždy výborná Fišerova hudba a stále ještě uvolněná atmosféra šedesátých let. (16.01.2014)

No, kniha je lepší, ale tento film není vůbec špatný. Vtipné dialogy, skvělé herecké výkony. J. Jirásková je tady k sežrání, J. Kačer a Z. Řehoř ve svých rolích cynického intelektuála a alkoholizovaného intelektuála dokonalí, I. Prachař ve své typické roli hajzla standartně vynikající, P. Landovský zvládl velmi dobře proň netypickou roli ňoumy. A všemu vévodí M. Drahokoupilová, herečka s nejkrásnějšíma očima a přirozenou noblesou. Jo, v devětašedesátým nebyla smyčka ještě utažená. (26.02.2011)

Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7. 2. 2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti. (19.06.2011)

Ten film není špatný, ale předloha je prostě lepší. Na Kačera i Drahokoupilovou jsem si musel chvilku zvykat, měl jsem ty postavy v hlavě postavené po přečtení jinak. Oči měla ale tahle filmová slečna Stříbrná krásné, jen co je pravda a Kačer je konečně nepříjemně povrchním děvkařem, tak jak ho Škoverecký vytvořil . Jirásková je naproti tomu taková, jakou jsem si ji představoval. Jak řečeno, film není špatný, ale jestli někde v knihovně Lvíče zahlédnete, vyberte si spíš knihu, je skvělá. (21.12.2010)

Kdyby na mě celý film dokázal zapůsobit tak silně jako během dlouhého závěrečného dialogu slečny Stříbrné a redaktora v pokoji, byl bych velice spokojený. Nečekaný tíživý zvrat, znepokojivé dusno a napětí přítomné v obrazu i pomalu plynoucích dialozích hlavních postav, také vše umocňující Fišerova hudba... Ani zbytek tohoto psychologického filmu nebyl úplně k zahození, krásná Marie Drahokoupilová s ledově chladným výrazem má svoje kouzlo, upoutalo mě i pár úvah nad životem jako fraškou nebo tragedií, taky velmi zajímavý výkon Zdeňka Řehoře coby věčně opilého filozofujícího muže z kanceláře. Ale jako celek mě to tolik nedokázalo oslovit, někdy bylo na můj vkus až příliš intelektuální (viz. scény z redaktorské porady) a s výjimkou zmíněného závěru jsem se v tomhle flirtování nejen se slečnou Stříbrnou, ale celkově s filozofií, láskou, smrtí a poezií nedočkal žádného hlubšího emociálního prožitku. Potenciál zde určitě byl a můžu ostatním věřit, že kniha se Škvoreckému povedla mnohem líp, možná si jí časem přečtu. [60%] (31.08.2021)