Nová strašidla

Herecke vykony ze kterych se uzasem taji dech. Hlavne Alberto Sordi, pratele to tu snad jeste nebylo. Vittorio Gassman a Ugo Tognazzi ovsem ani zdaleka nezaostavaji to opravdu tedy ne! Ornella je take moc pekna, pravda. Nad zanrovou bohatosti se jako spolecny jmenovatel tyci neuveritelne cerny humor a silne tragykomicka nota. Cesky dabing je vyborny. (03.04.2007)

ocenenia : Oscar 1979 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ pre mňa najzaujímavejšia bola poviedka o synovi vezúcom matku do hospicu...ale tá jediná vlastne vybočovala z veľmi humornej línie, ktorá bola neraz dotiahnutá až ad absurdum (Hospoda, Mamičkin maznáčik :))) (01.09.2007)

Bylo už docela pozdě v noci, byl jsem unavený. Měl jsem v plánu pustit si jen první povídku, abych byl nějak v obraze, do čeho to chci jít. No, jenže pak jsem nechal i druhou, třetí... únava zmizela... deset povídek uteklo jako nic a já byl čistě probraný, potěšený výborným filmem. Kvanta třeskutě energických dialogů i monologů pronášených barvitými postavičkami celou dobu baví, aby však v celkovém souhrnu postavily diváka vstříc pravdě, že označení "komedie" není pro tenhle film zrovna to nejpřesnější. Celou dobu totiž chytře podstrkuje komičnost, zprvu ne tolik viditelně vymáchanou v koncentrátu čisté satiry, aby ve výsledku působil jako majestátní karikatura člověka a jeho především špatných vlastností. Na paškál přijde mimo jiné stádovitá oddanost a manipulovatelnost, ctižádostivost, faleš, lhostejnost ke druhým a zbabělost (jak výmluvná je poslední, kraťounká epizoda!). Z celku nejvíce vyčnívají povídky se stopařkou (špatnost spáchaná z obavy před špatností druhého, avšak pramenící opět ze špatnosti prvého), s nerozumícími si milenci (některé bariéry mohou přinést i milosrdný užitek, mimochodem, skvělé zakončení) a dvěma pomatenými bezdomovci (bohatství skutečně není striktně materiální záležitost), ale špatná není opravdu žádná. Nádherně výsměšné zrcadlo člověčímu svinstvu, satirická učebnice. (25.05.2008)

Nová strašidla jsou seskládaná z několika povídek, ve kterých tvůrci velmi zdařile karikují různé lidské povahy a vlastnosti. Některé povídky jsou úsměvné, při jiných lehce zamrazí. Ani víc než třicet let na krku jim však neubralo nic na aktuálnosti. Například téma povrchnosti a nezájmu při vožení raněného je zobrazeno znamenitě. Vůbec nejvíce se mi však líbila povídka o Jeníčkovi a jeho mamince sběratelce :-) 85% (22.05.2010)

Nedoceňovaný povídkový klenot pozdního neorealismu se obírá problémy ne sociálního strádání, které ho uvedly ve čtyřicátých letech do života, ale aktuální situací sedmdesátých let. Dílka se v širokém časovém i tematickém záběru dotýkají prakticky všech bolavých míst tehdejší společnosti. Za zmínku stojí úzká vázanost autorů, předních filmových režisérů, na komunistickou symboliku (platí to hned pro úvodní "kněžskou-kardinálskou" povídku naznačující, že fráze není výtvorem naší současnosti, ale její trvání je delší, než si kdo dovede představit a hlavně připustit). Mrazí z hrozeb terorismu, který byl v dobé skutečnosti všudypřítomný. Obdobně vyznívá i asociální "socková" povídka živě připomínající i naše zkušenosti. Spolu s jinými filmy té doby (TERASA, RODINA, ALOZANFÁN) jsme konfrontováni s fukuyamovským "koncem dějin" a nástupem bezhodnotové a bezpříznakové společnosti "destilovaných hodnot" naší současnosti. V případě tohoto nevšedního díla se tak stalo ovšem způsobem, který je vší "bezpříznakovosti" záměrně prost. K potěše nejen tvůrců, ale zejména jejich poučených diváků. (12.09.2007)