Nebe nad Berlínem

Jednou se nás docent Szczepanik na filmvědném semináři zeptal (aby následně byl malinko zaskočený), kdo z nás viděl "Nebe nad Berlínem" a já jsem nevěděla, zda je trapnější přiznat, že jsem film v minulých letech několikrát prospala, nebo se jen tvářit, že dílo neznám vůbec. Ctitelé režiséra prominou, ale až do dramatu "Palermo Shooting" byly pro mne Wendersovy filmy vždy sázkou na jistotu. Bez ohledu na náladu, psychické rozpoložení, prostředí, jedno s kým a kde: během pár minut zaručeně usínám. Takže dodnes nevím, jak to s těmi anděly dopadlo. (16.07.2012)

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Nemecký perfekcionizmus v plnej svojej kráse. Monológy vyšperkované k dokonalosti, úchvatná kamera, každé slovko inteligentné i zmysluplné. Skvelí, ku podivu aj sympatickí herci a okúzľujúci Nick Cave. Avšak to čo mi tu chýbalo, bola trocha čistej ľudskosti a nedokonalosti. Celé to vo svojej nadnesenej podobe posobilo, ako okázalé umelecké dielo, lenže ja som chcela viac. Viac romantiky a čírejšie vyobrazenie lásky. Takto, ku svojej škode, posobí film zbytočne sterilne. (04.05.2015)

To očakávam od filmu až tak veľa, keď chcem, aby mal nejaký dej? Preboha, to bloumaní dvoch postáv po meste, nudné monológy a akože myšlienky ľudí... to by unudilo aj mŕtveho. Sa čudujem, že sa z toho tí anjeli nehodili pod vlak... Ale takto sa pozná to pravé umenie - plno filozofických kecov o ničom, film smerujúci odnikiaľ nikam bez akéhokoľvek náznaku deja a pre navodenie tej správnej artovej atmosféry to musí byť čiernobiele, aspoň z väčšej časti. Jediné, čo to bolo aspoň trochu zaujímavé, bolo vystúpenie cirkusovej akrobatky, no to si môžem pozrieť aj inde, na to nepotrebujem kultový film. Ďakujem pán Wenders za premrhanie dvoch hodín života. (13.01.2019)