Noční jízda

,,MÁM SEZNAM VĚCÍ, KTERÉ MUSÍM DNES V PRŮBĚHU JÍZDY ZAŘÍDIT.“ … ,,TAKŽE, JSEM NA SEZNAMU?“ … ,, ANO. DNES. ANO“... /// Slabá hoďka a půl za volantem na cestě do Londýna a tolik práce před sebou… zavolat starý, že má parohy, zavolat… Jako myslíte, že to může stačit na film? (vím že stačí… někteří si vystačej i s menšíma finesama) Ivan na cestě k novýmu životu (nebo k novýmu člověku?). Komorní psychologický drama, který vám může vlízt na mozek. Nebo zaujmout. Protože tohle je život! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zajímá mě, jak se o svoje průsery stará někdo jinej. 2.) Chcu se dozvědět něco vo betonování. 3.) Rád poslouchám cizí hovory. 4.) Thx za titule ,,Just.m3“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (05.08.2014)

|| Scenár: Steven Knight | Hudba: Dickon Hinchliffe | Distribúcia: A24 | Štúdio: Shoebox Films, IM Global | Rozpočet: 2 milióny $ | Tržby: 4,550,445 $ || To isté, ako Non-Stop s Neesonom, akurát ešte monotónnejšie. Hardy sa môže snažit ako chce, môže mať zamatový hlas, no hodinu a pól s týmto scenárom ma jednoducho nevedel zaujať. Na obranu je ale potreba povedať, že táto dráma sa napriek jednoduchým daným rozobernaým životným problémom totálne vyhýba patetizmu a sentimentu, a to je obdivuhodné. Každopádne, ešte raz by som to nevydržal. Preč s filmamy v jedinom priestore! Doby jedinečnosti filmov typu Phone Boot sú už dávno preč. 48% | Blu-Ray, THX, EN DTS | (08.08.2014)

Hranice mezi štěstím a zatracením může být až nebezpečně křehká. Sice nic objevného, ale přesto ojedinělého ve způsobu, jakým je divákovi téma totálního vnitřního rozkladu vyrovnané osobnosti předkládáno - z první osoby, v uzavřeném světě jednoho automobilu, v němž se telefonicky střetává pracovní a osobní linie jednoho velkého životního přešlapu, který z hodiny na hodinu mění hlavnímu hrdinovi život. Rozhovory jsou dobře napsány a dávají dostatek prostoru pro vykreslení psychické i emocionální roviny Toma Hardyho, jehož výkon opět nádherně dotváří depresivní příběhový tón a dodává všemu na nezkrášlené autenticitě. (01.02.2017)

Jak už tu někdo poznamenal, Locke není thriller, a už vůbec ne thriller ve stylu Telefonní Budky, byť by zasazení napovídalo, že tomu tak bude - nemluvě o křestním jménu "Ivan", plném řekněme poněkud Východních Příslibů;) Locke je "jenom" velmi realisticky ztvárněným příběhem jednoho zlomového večera v životě chlápka, co měl rýmu jako trám, před sebou největší pracovní úkol ve svém životě, měl jet z práce domů za ženou a dvěma kluky k rodinnému večeru u reprezentačního mače roku, a který toho večera na cestě z práce UDĚLAL ROZHODNUTÍ. Rozhodnutí, že "se zachová správně", tj. tak, jak se toho třeba od svého otce nikdy nedočkal. Jelikož Tom Hardy je jedinou fyzicky přítomnou postavou, samozřejmě všechno stojí a padá s jeho hereckým výkonem - a ten je dokonalý. Každá věta, každá přetvářka, kterou vy vidíte, ale osoba na druhém konci "drátu" ne, každé s velkým vypětím klidně vyřčené "Ivan Locke"... ten chlap je prostě boží. Čímž samozřejmě není myšleno, že by ostatní nebyli dobří - jejich "voice acting" je taky výborný, obzlášť Ivanova žena Ruth Wilson stojí za to. Film je skvělou studií toho, jaké jsou lidé individuality, jak jsou zkušenosti a vnímání nepřenosné, a jaké problémy z toho vznikají. A také toho, jak složité jsou velké stavební zakázky;) Bylo to zatraceně dlouhých osmdesát minut , a nebylo v nich slabé místo. Ale protože stovkami je potřeba šetřit, dávám 90%. (18.09.2014)

Tak se na to podívejme. Nejdřív je důležité prozradit, že se můj kinematografický život skládá z rozličných časových segmentů, které jsou neovlivnitelně různě dlouhé. V tom prvním si můžu pustit zároveň všechny Troškovy blitky, kompletní Veselojc tvorbu, celovečerní Making of z Bieberových videoklipů, zkrátka všechny možné i nemožné sračky a budu se u toho hihňat, až se budu za nepřirozeně velký břich popadat. V tom druhém zase můžu nasbírat největší místní perly hrdě se blyštící v krvavě rudých hvězdách tuzemských kritiků a neocením tam ani čerstvě vyholenou piču šťavnaté osmnáctky. Určitě to záleží na momentálním rozpoložení mé sněhobílé křehké duše a taky na množství vyšňupaného kokainu. Tenhle film bohužel schytal moji druhou vlnu. Ale bylo to jen o pubický chlup puberťáka objevujícího kouzla žiletek, neboť ještě před pár dny jsem dokázal velkoryse ocenit krátkometrážní psychologické drama z lékařského prostředí, které se neslo na podobném principu, jako tento snímek. Dva lidé v jedné místnosti, vedoucí hektický, nesrozumitelný dialog. Nic víc. Jmenovalo se to "Borec mrdá sestřičku na nemocničním lůžku", mělo to napínavý rozjezd, gradující děj, hezky vystříkanou pointu, prostě krása. Chlápek měl tak velkého čuráka, že jí musel při agilním deep throatu žaludem vyoperovat apendix. Zkrátka kvalitka jaksepatří. Jenže včera jsem si pustil tohle, one man show s chlápkem v autě, co má péro jak vidle - strčí ho do každýho hnoje - a pak řeší problémy z dělohy ven se deroucího nemanželskýho spratka. A to je v podstatě celý. Občas si tam labilně popovídá se zpětným zrcátkem a telefonní operátor si mne ruce, neboť za hodinu a půl stihne provolat rozpočet malé rozvojové země. Určitě jsem to zase nepochopil, páč jsem postižený blbý kokot a místní znalci mě budou chtít vidět brutálně umláceného gumovým penisem, nebo nedejbože na odvykačce, ale bohužel nemohu jinak. Kdybych to býval tušil, tak svůj včerejší večer zavraždím daleko zábavnější činností, což by v tomto případě bylo naprosto cokoliv, od třídění zrn kokainu od pervitinu, přes moderování desetikilometrového závodů dvou fyzicky indisponovaných hlemýžďů, až po počítání pixelů na plakátu Justina Biebera v životní velikosti, který mi visí v pokojíčku (viz deníček). Achjo, snad někdy příště. (09.08.2014)