Fair Play

Azda najväčším problémom Fair Play je jeho neschopnosť vytvorenia vlastnej identity; podriadenie divácky ústretového príbehu naivite hlavnej hrdinky. Nakladanie s reáliami je skresané len do niekoľkých čiernobielych figúr, ktoré spĺňajú rolu stelesnenia dobra (tréner, matka) a zla (ŠtB, štátna mašinéria), resp. čestného jedinca a skazeného systému. Konanie postáv a dialógy sršia alibizmom, ktorý nič na situácii nemení, len problematiku značne banalizuje a znevažuje v neprospech vyústenia a emócií, ktoré má (malo by) vyvolať. Narúšanie intimity Anny je čisto účelovým krokom pre načrtnutie vzťahu k športu. Beh bol vždy symbolom úniku, slobody, a inak to nie je ani tu. Iné postavy však nachádzajú únik v zakázanej chémii, ktorej hrdinka trvalo odporuje, čo sa stáva nosným motívom. V konečnom dôsledku tak film nie je ani o športe, ilustrovanom fyzicky náročne pôsobiacimi scénami (pri ktorých je zručne využívaný steadicam), ani o súboji so socialistickým zriadením, ako skôr snahe vyrovnať sa s ním po svojom. Sedláčková si úplne dokonale neporadila s figurálnosťou na najjednoduchšej úrovni (scéna, v ktorej Anna stojí vedľa obrej busty Karla Marxa, zdôrazňujúcej mohutnosť a silu socialistického štátu, je až na smiech) a casting má tiež svoje muchy - tú najväčšiu vidím práve v obsadení Judit Bárdos, ktorá do už tak jednoduchej postavy mimo obnaženého tela vkladá minimum (argumentovať úsporným herectvom považujem v tomto prípade za bezpredmetné a mimo realitu). Ostatní si oveľa lepšie nevedú. Oslavné reči sa minuli účinkom a tunajšia dobová atmosféra šla absolútne mimo mňa, za čo môže čiastočne aj výber hudby (Žbirka nikdy nebol mojou šálkou kávy a skladby, z ktorých cítiť jeho niekdajšiu hudobnú produkciu sú vyčpelé). Korunovanie emblémovým záverečným záberom totožným s úvodom však ukazuje, že aspoň vo formálnej stránke má Sedláčková, narozdiel od plochého obsahu, trochu jasno. 40% (28.08.2014)

To téma bylo tak zajímavé, že mi ani moc nevadilo, že to bylo poněkud divně natočeno (tak nějak bez emocí, že to děvče je třeba podvedeno a opuštěno a mně je to tak nějak jedno) a že tak mizerný výkon jsem u Aňy Geislerové ještě nezažila. I přes ty nedostatky je to příjemné osvěžení v trochu stojatých vodách českého filmu poslední doby. (06.10.2014)

Doping v socialistickém Československu je téma, které se čas od času vrací, probírá a zase ustupuje do pozadí. Tento film otevírá téma, které nebylo dosud nijak detailně zpracováno, a už proto je zajímavý a výjimečný. Životní příběh mladé atletky, která má skvěle našlápnuto, ale přichází její zařazení do dopingového programu, je plný vzestupů i pádů, a o tom přesně je život. V podstatě zajímavý film z mého pohledu sráží z pomyslného piedestalu pouze fakt, že scénář si neodpustil kritiku na to, jak za socialismu bylo vše špatné, přišlo mi, že autorka má jednostranný pohled na tehdejší dobu a příběh vyprávěla značně tendenčně. Ale v pořádku, když to tak paní Sedláčková cítila, proč to tak nepojmout, mně ale už přišlo moc, aby ve filmu o dopingu probíhala šťára STB. Jistě, pro samotný závěr filmu měla tato zápletka svou důležitost, ale věřím, že by šel konec filmu pojmout i trochu jinak. Ovšem celkově film vnímám značně pozitivně, krásně je zde zachycen smutek a bezradnost hlavní hrdinky a jejího okolí, herecké výkony pak byly naprosto výborné a je fajn, že ve filmu byli k vidění především neokoukaní herci. Na závěr si neodpustím poznámku, že si dovedu představit vyslání tohoto filmu do boje o Oscara, pokud tedy u nás nevznikne něco lepšího. Uděluji lepší čtyři hvězdy. (01.09.2014)

Mám rád českou kinematografii a ona se mi za to odměňuje filmy, jako je právě Fair Play. Vlastně komorní celovečerní film o doposud víceméně přehlíženém tématu, se zajímavými morálními nuancemi, takové malé bilancování s naší totalitní minulostí, nutno dodat hodně smířlivé (Dovedl bych si představit alternativní verzi scénáře, v němž by byla motivace postav znatelně jiná a celé by to bylo více natvrdo, ale nic proti zvolenému konceptu Andrey Sedláčkové, zjevně dobře věděla, proč a co píše...) Civilní, rozjímavé, dost bolestné a především mimo ústřední téma dopingu reflektující naší bolavou národní minulost...takovýhle filmů je málo a přitom je jich nanejvýše potřeba. Andrea Sedláčková natočila svůj doposud jasně nejlepší film, autentický, uvěřitelný, chvílemi až mrazivý, se solidními hereckými výkony, neobyčejně povedeným castingem, posmutnělou antiostalgickou atmosférou ... PS: Konečně je jasné, proč Jarmila Kratochvílová vypadala jako chlap...o mužatce Fibingerové nemluvě... (29.09.2014)

Rozporuplné pocity. Putování v čase pod nadvlády kománčů kdy omezení neomezeně vládli se vším všudy - persekucí, láskou, výslechy, odposlechy, emigrací ... Téma jako u Pelíšků, Pupenda, Báječných let pod psa, Konfidenta ... Hepík se nedal čekat, ale přece jen bych čekala i nějaký bonus navíc, než že nám Andulka skončí u soustruhu a matinka v lochu. U témata dopingu by bylo mnohem zajímavější, kdyby se matka i dcera vzepřely a začali to řešit přes Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, nahlásili to na nějaké mezinárodní asociaci sportovců. Zajímavé by bylo sestoupit ze stupňů vítězů a jít odevzdat medaily ... Ne, už vážně končím, abych nebyla nařčena, že zase radím, rýpu a já nevím co ještě. Film je natočený pěkně, měl skvělé momenty, pěkně vykreslený charakter trenéra, který je neosobní a jde pouze po výsledku. Jenom tam chybělo to něco, co by z toho mohlo udělat špičkový zážitek. Jméno paní režisérky rozhodně stojí za uložení do dlouhodobé paměti, než ho ten němec, co ustavičně schovává po baráku věci někam zašantročí. (03.09.2014)