Zloději kol

Realistický obraz italské společnosti, který je rekonstruován na tragickém příběhu lepiče plakátů, jenž se potýká s krádeží svého kola a následným nepochopením a odmítavým jednáním ze strany okolních lidí a policie. Film skvěle funguje jako sociální drama, herci jsou přesvědčiví a hudební stránka líbivá. Ten konec byl možná trochu více utlý, ale se zbytkem jsem spokojen. Zkrátka nadprůměrně natočený snímek, který dokáže zaujmout i současného diváka. (26.09.2011)

Antonio dostane práci jako lepič plakátů, ale nutně k ní potřebuje kolo, jak vyžaduje zaměstnavatel. Hned první den je mu ukradeno. Zoufalý Antonio hledá kolo druhý den se svým malým synem Brunem. A to je vlastně celý příběh. Na první pohled velmi prostý, ale když sledujete film, vidíte zoufalého člověka, který je v hrozné situaci, neboť o práci je nouze a on potřebuje zpět své kolo, aby uživil rodinu. Závěr je dosti emotivní, ale ne nějak křiklavě, aby za každou cenu vyloudil z diváka slzu. Pro mě jednoznačně nejlepší neorealistický film, jaký jsem zatím viděl. (02.11.2006)

Oscar r. 1949 jako nejlepší zahraniční film. Prostý příběh, dramatická epizoda jednoho nezaměstnaného a ohrožení jeho holeé existence, pokavaď nebude mít kolo, forma vyprávění je tu krásně živá a rozhodně nesentimentální, ve filmu hrají převážně neherci a je natočen na skutečných místech. O filmu se mluví jako o vrcholném neoralistickém filmu, který následně ovlivnil spousty evropských filmů 50 let. Od De Sici je to můj druhý film, De Sica byl jeden z předních režisérů neorealistických filmů, a mně se k tomuto filmu podařilo dostat prostřednictvím vydavatele Levných knih (kterým děkuji), které vydávájí již delší dobu některé skvosty světové kinematografie. O kvalitě některých jiných snímků se ale vyjadřovat radši nebudu, to by bylo na delší dobu a širší debatu. Spoiler : Film vypráví příběh Antonia Ricciho jež po dlouhé době nezaměstnanosti (asi dva roky) náhle dostane nabídku k práci a to jako lepič plakátu. Podmínkou je ale vlastnit jizdní kolo, které ale když už sežene, tak mu ho záhy ukradnou. Poté se zoufalý Antonio a jeho syn pustí do zoufalého pátrání po Římských ulicích. Nakonec se ale sám Antonio stane neúspěšným zlodějem kola. Všechny ty okamžiky ve filmu, ať už to bylo zoufalé bloudění ulicemi, kdy naprosto vyčepaný a hladový otec a syn neustále narážejí na chodce, kteří si užívají svého volna. Nebo kdy Antoniův pokus zůčastnit se nedělní zábavy a konečně se dobře najíst v jedné restauraci skončí hladovým pohledem na bohatě prostřený sousední stůl. Konec spoileru. To vše, všechny tyhle momenty, již dnes patří ke klasice tohoto žánru a musí nadchnout a oslovit snad každého sedicího a hlavně pozorně vnímavého diváka. Od De Sici doporučuji ještě Umberta D. (23.05.2006)

Prvé stretnutie s Talianskym neorealizmom dopadlo lepšie než som čakal. A keďže sa po internetoch na viacerých miestach uvádza Zlodeji bicyklov ako šablónovitá vzorka tejto vlny, neváhal som. Snímka zachytáva nevšedným spôsobom všedné problémy obyvateľov povojnového Talianska. Však realizmus nie? Zobrazuje chudobu, núdzu o prácu, starosť o rodinu a vďaka tomu aj pohľad na zločin z iného uhla ako právneho. Morálneho, no neprikláňa sa na žiadnu stranu. To čo tu tvorca zachytil platí do dnes. Zúfalý človek robí zúfalé činy. (24.11.2018)

"Na tuhle práci musíš být chytrý a rychlý." To není sdělení tajnému agentovi, ale Antoniovi, který právě získal prestižní zaměstnání státního lepiče plakátů. To mě sice rozesmálo, ale jinak patřím mezi individua, jimž nečiní potěchu sledovat film plný beznaděje a dětských slz. A ani "objevná" myšlenka na téma, že zoufalí lidé dělají činy, mi nepřipadá šokující a tento "realistický obraz poválečné Itálie" je pro mne jen dalším z kritikou opěvovaných filmů, které mé oči dobrovolně již nikdy neuzří. (07.01.2016)