Ohňostroj

Hodne emotivni film, jemuz je ale potreba se oddat. Je potreba aktivni divakovi spoluprace, styl vypraveni i formalni styl ho do pribehu samy nevtahnou. Atmosfera je podtrzena vhodne zvolenym hudebnim doprovodem. Malovane obrazky vypovidaji o depresivite Horibeho postavy mnohem lepe nez jakkakoliv slova. A nakonec je hlavne potreba smeknout pred Kitanovou sebereflexi, ktery dokaze charakter postavy sobe na telo nejen vystizne stvorit, ale i charismaticky a presvedcive zahrat. (26.08.2006)

Triviální masterpiece o naději v beznaději a o váze jediného momentu. Lakonické melodrama, které (jak bývá u Kitana zvykem) rozbíjí žánrová očekávání a vypráví prostřednictvím fragmentů, které si divák musí pracně skládat. Fantastické, jak ostrý kontrast střízlivého Kitanova stylu a velmi rozjitřené Hisaishiho stopy utváří zvláštní melancholický příkrov nad světem, v němž vládne zdánlivá nesdílnost a uzavřenost (charakterů i jejich příběhů). Zbytek vyhodnocuji, každopádně vedle mytického Zatoichiho jasný Kitanův (intimní) vrchol. (19.01.2012)

Jeden ze slabsich Takeshiho filmu. Po tom co me totalne dostal v "Dolls" a "Achilles and the Tortoise" me pomalu zacina nudit. Je to stale hezke, poeticke a s jak jinak nez excelentni hudbou Joe Hisashiho, ale obcas je to proste nuda. Takhle pomaly a nemy film se jen tak nevidi. Dalsi vyhradu bych mel primo ke Kitanove herectvi, ono je to sice super, flegmaticke a zabavne, ale Kitano nehraje charaktery, on hraje sam sebe. Grimasy, styl chuze, minimum slov, presne takhle se prezentuje naprosto ve vsech svych filmech, takze to casem zacne byt stereotypni a prestavate mu to zrat. 6/10 (07.02.2010)

Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... (07.04.2023)

Jeden okamžik může trvat věčně. Kitano opět pokouší smrt, opět je na několika místech k smrti vtipný a opět nehraje podle pravidel. Prostě si hraje. Nesází na klasickou dramatickou výstavbu zápletky. Před distribucí děj posunujících informací upřednostňuje náladotvorné záběry. Gangsterské prostředí je podáno stejně nevzrušivě jako záběry moře, režisérova oblíbeného místa začátku a konců. Vrchol apatičnosti ve vztahu k žánrovým vzorcům představuje neakční bankovní loupež, částečně snímaná tichou bezpečnostní kamerou. Stejně tiše, klidně a smířené působí protagonista. Samozřejmě mimo ty chvíle, kdy někomu jakoby nic jídelními hůlkami vypíchne oko. Asi žádný jiný režisér nedokáže přejít od smíchu ke smrti ve zlomku vteřiny. Vpády zdánlivě nesouvisejících záběrů a „mrkni a mineš mě“ gore chuťovek narušují souvislé plynutí melancholického toku a činí film nejednoznačným v pocitech i postavách. Zklidnění přichází ve scénách bytí pro sebe. Vykreslení skoro bezeslovného vztahu je v kontrastu s ostatním děním nádherně neagresivním útokem na smysly a bezcitnost světa. Pokud byste jej chtěli vnímat jako obvyklé lineární vyprávění, bude vám Ohňostroj zřejmě připadat stejně nečitelný jako hlavní hrdina. Stoický, naprosto se vším smířený muž, který možná přešel na temnou stranu a možná jenom mezi bílou a černou přestal rozlišovat. Film má těch barev každopádně mnohem více (nejen zásluhou obrazů, jejichž prostřednictvím jedna z postav zkouší navázat dialog alespoň sama se sebou). 80% (22.05.2012)