Prosperovy knihy

Shakespeare, jak ho neznáte. 1) Intelektuálové a milovníci poesie slintají blahem zatímco ostatní (vzdělaní) diváci jsou na rozpacích ze surrealistického (nebo spíš dadaistického) melodramu, v němž shakespearovskou archaickou básnickou angličtinu dotvářejí a ilustrují živé obrazy. Co na to říci? 2) Zajímavý je i pohled na hodnocení. Na IMDb - 67%, na ČSFD - 85% a ČSFD jenom moji oblíbení uživatelé - 96%. 3) Neupírám filmu nesporné výtvarné kvality. To však nic nemění na tom, že se mi moc nelíbí. (09.08.2012)

Kdybych Shakespearovu Bouři neznal, asi by se mi ve filmu oriantovalo dost těžko. Ale ono to není ani tak podstatné - surreálné výjevy nemyslí na minulost ani budoucnost a ač jde teprve o druhý Greenawayův film, co jsem viděl, mám pocit, že právě to je jeho trademarkem - výtvarné řešení každé scény a její okamžitý účinek. Co se dekadentních shakespearovských adaptací týče, nicméně vede Titus od Taymorové, který dokazuje, že podobného efektu lze docílit i bez zbytečné dezorientace a ztráty (nebo spíš odmítnutí nalezení) nitě. V druhé polovině, když jsem si na styl filmu zvyknul, už mě pak moc nepřekvapoval a spíš jsem jen čekal, až už skončí - což je asi nejhorší, co se mohlo stát a po začátku, kdy jsem byl vyloženě fascinován, mě to mrzí. (05.08.2013)

"Renesanční sbírky měly ukázat spojitost přírodních a uměleckých forem, přechody mezi zázraky přírody a lidskými výtvory. Kunstkomora tak podávala plastický obraz světa v jeho mnohosti a šíří, podle principu přírodní filozofie a magie, že 'vše je obsaženo ve všem' (omnia ubique)". (popiska v Umprumu) Greenawayovy filmy jsou touto kunstkomorou, v níž se mikrokosmos autorovy umělecké vize obtěžkané tolika vnitřnímy obrazy temnou komorou projektuje v makrokosmos barokně přetékající mizanscény, kunstkomorou, která chce říct vše a která skutečně říká vše: nestačí jeden filmový obraz, superpozice obrazů zdvojuje listování knihou, která je definitivním výčtem všeho vědění - u Greenawaye jsou filmy třeba nahlížet jako přirozené přecházení knihy ve film a naopak, jelikož písmo a vědění mohou být v každém okamžiku estetizovány a obrazivost kdykoliv pohlcena alchymií slova, jež 'bylo na počátku' všeho a z něhož se zrodil i autorův manýrismus, v němž se jediná esence božího demiurga - režiséra manifestuje zdaleka nejen sedmerem svobodných umění, ale všemi uměleckými formami v dosahu ducha klasiky. (27.03.2023)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it. (01.08.2008)