The Invitation

Čakal som, čo z toho vylezie a nakoniec som síce z konca nebol odvarený (navyše ho dlho pred koncom ako jednu z možných teórií použijú aj samotné postavy, ale skôr zo žartu a potom túto teóriu už nijako ďalej nerozvíjajú, čo mi pripomenulo jojkársku zábavnú reláciu Inkognito), ale i tak je to ľahko nadpriemerný kúsok s trilerovou/hororovou príchuťou. Hodinu sa to tvári ako dráma, pričom tušíme, že niečo nie je v poriadku (na čo ostatne neustále poukazuje aj hlavný hrdina strašne sa podobajúci na Toma Hardyho, v skutočnosti ide o týpka z Promethea, ktorý Noomi Rapace urobil chobotničku). A potom príde nervydrásajúce finále. No, hm, to je nakoniec o čosi menej nervydrásajúce, než by si zrejme tvorcovia želali, ale i tak je to solídne zakončenie zaujímavo nastaveného príbehu. SPOILERY Ale pár vecí mi nesedelo (to bola fakt poriadna náhoda, že Choi sa ukázal práve vtedy, kedy sa ukázal – ak by sa dovtedy ukrýval v dome a teda bol v tom tiež namočený, tak by som to bral, ale nie, Choi o ničom netušil a skutočne bola jedna neskutočná náhoda, že sa objavil „vtedy“). A nebolo dopovedaných (niekedy je náznak lepší, než tvrdé ukázanie, ale i tak asi mohli/mali ukázať, ako dopadla tá baba, čo z večierku odišla ako prvá). SPOILERY (30.06.2017)

On takový sraz po letech může být někdy dost opruz. Vezměte si například takového mě. Zrovna nedávno jsem byl pozván na výroční setkání dosud bezkonkurenčně nejzářivějšího ročníku Hornického učiliště v Orlové Lutyni, tedy mého. A že jsme byli hvězdy! Dvaadvacetihlavý soubor se kvocientně blížil ke krásné sto padesátce, sice v součtu, ale na to sere pes, a to v celé historii ústavu nikdo nepamatuje. A to víte, jeden chce být za šviháka, tak si koupí korzet, na čtrnáct dní vysadí lahváče, schválně parkuje svou vytuněnou felícii až 100 metrů od baráku, aby působil vysportovaně, složitě si vytrhává chlupy z nosu a uší, holí záda, cáká se Pitralonem a pečlivě lepí načechrané tupé sekunďákem, aby mu náhodou neupadlo, až bude na parketě divoce máchat přehazovačkou na Kabáty. Pak nadejde den D a vy s usilovně zataženým panděrem, v nejlepších hadrech od Vietnamců a depilovaným obočím, okázale pašujíc melouny mezi atrofovanými bicáky s povislou kérkou FCB a rachitickým hrudníčkem, ležérně atletickým krokem vplujete do krepovým papírem nazdobeného sálu Kulturního domu Petřvald, načež zjistíte, že celá ta úmorná snaha byla totálně na piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že přišla vniveč. Dvě největší a taky jediné mrdny ze třídy mají každá špatně oholené vole, pod námahou sténajícími šaty navlečené tři pneumatiky Myšelín a v náruživé konverzaci o tříselných mykózách, svědivých vaginálních výtocích a pásových oparech na sebe prskají Ostravský kahan. Obklopeny jsou partičkou proplešlých otyloňů, hltajících každé jejich tlusté slovo a slintajících si na fiží ještě z dob, kdy Dýtr Bólen fistulí ojížděl Žeronýmův Kedylek, protože ty vlastní prasnice, co mají doma, jsou trojnásobné. „Co tu, kurva, dělám?“, probleskne vám hlavou, elegantní otočkou nastavíte obdivným pohledům těch dvou, nyní okouzleně ztichlých dojnic vkusnou nášivku Ajronů na zádech, kterou zároveň propalují závistivé oči všech zfotrovatělých papučáků, a vyrážíte rozehrát osvědčeného Oldřicha Nového na nějakou do bezvědomí ožralou dvacítku na Stodolní. *** Tohle rozhodně není ten případ. Partička sympatických lidí včele s Tomášem Tvrdým-y ryloudyt a jedna neskonale odporná obluda s bradavicí mezi očima rozehrávají interesantní, zábavnou a dialogově vycizelovanou psychotaškařici, u níž by se skvěle gradované napětí dalo krájet, decentně vypointovanou roztomilou vybíjenou. Soudným divákům chladně doporučuji jako obvykle ignorovat výtěry zdejších sebestředných teploušů (J*A*K*U*B měl ovšem tentokrát světlou heterochvilku, asi jej opustil gayfriend), upnout se k jedinému prokazatelně objektivnímu, vkusnému a správně orientovanému filmovému kritikovi na internetách, tedy mně, a jít do toho naprudko bez lubrikantu. (06.06.2016)

Takřka dokonalý a zatraceně stylově natočený psychothriller, který v divákovi mistrně vyvolává nepříjemný pocit nejistoty, podobně jako si hraje s myslí hlavní postavy - Willa, který je společně se svou novou chotí pozván na slavnostní večeři ke své bývalé manželce a jejímu novému manželovi. Setkání se účastní i další staří přátelé, přičemž v ovzduší už od prvních minut smrdí něco divného. Takhle výtečně stupňovanou paranoiu jsem neviděl ani nepamatuju. Většinu stopáže není vůbec jasné, jestli jsou blázni hostitelé, host, anebo zda jde jen o nešťastné nedorozumění z obou stran. Všechny tyto scénáře jsou reálné, všechny by mohly skončit v souladu s žánrovou škatulkou. A Karyn Kusama to drží v rukách tak pevně, že divák opravdu může jen radostně tápat. Finále ostré jako břitva a poslední záběr pak třešinkou na dortu. (09.04.2016)

The Invitation jsem vskutku podcenil, už jen tím, že jsem trailer nesdílel mým fanouškům na stránce, pač mi přišel nevýrazný,ale samotný film však dopadl lépe. Prvních 30 minut jsem si sice zoufale okousával nehty nudou, ale se začátkem hry " I Want", jsem akutně zbystřil a má pozornost filmu byla získána a oddána až do konce. Lehce sice zamrzí, že je film poměrně čitelný a né příliš šokující, co se týká vývoje děje a samotný závěr byť byl překvapivě akční a napínavý, tak nikoliv brutální a nervy drásající jak tomu bylo například v Mother´s Day či Inside. Velkým plusem jest úplně poslední záběr, který hodnocení zvyšuje snad o 15%. Dobrý film, ale byl zde potenciál se stát peckou dekády s okamžitým kultovním statusem, kdybych seděl za scénářem JÁÁ!!! :D 75% (14.04.2016)

„DNES V NOCI SE PROJEVÍ NAŠE VÍRA. NEJTĚŽŠÍ JE ZAČÍT. UDĚLAT PRVNÍ KROK…“ /// Výjimečná noc, tuze zvláštní společnost (oslavující lahvemi za miliony dolarů) a dům plnej vzpomínek. Will na sebe od začátku bere odpovědnost za hustou psychózní atmosféru, která většinou tomuhle podivínskýmu večírku sluší. Osoby si, místo toho aby hráli flašku, vyprávěj děsivý životní zážitky (zabít manželku bylo fakt špatný…) a zábavný je hlavně to, že nevím, kdo je vlastně magor, páč situace se na frontě se mění každou minutu. Osvětlující finále jsou fakt nervy a závěrečná pointa úsměvná (černě). Psychothrillerová hra na debila, který ovšem chvíli trvalo, než mě vcucla. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) K tomu, abych si připadal jako debil stačí, aby lidi mluvili. 2.) Věřím. 3.) Thx za titule „titulkomat“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (01.05.2016)