The Invitation

Na poli večeří, na kterých vládnou nevyřčené pochyby o podávaném jídle a důvodech, proč já vůl vlastně přišel, příšerný čajíček. Všichni diváci dopředu vědí, že motivace pozvánky na tuhle konverzační party nespočívala v tom, aby se podívali jak hodují obyvatelé kopců u Los Angeles, vyslechli si jaký mají rodinný život, koho by po dvou sklenkách kvalitního vína chtěli prcat, případně jak tvrdou stolici ten den vlastně měli. Přesto je film převážně jen o tom. Z 90 minut je 70 o chlastání vína, nudných historkách ze života, schizofrenní potřebě s děsně důležitým pohledem očumovat interiér a výbavu domu, to vše za doprovodu krátkých flashbacků na smrt syna hlavní postavy, který chcípl u něčeho tak adrenalinového jako hraní si s míčkem na zahradě. Vše doplňuje naprosto nulová atmosféra bez sebemenšího napětí a paranoie, kdy režisér nedokáže "tajuplně" podat ani klišé v podobě náborového videa do sekty. Místo aby divák trnul, o co sakra vlastně jde, byl paranoidní spolu s hlavním metrosexuálním houmlesem, pochyboval o pohnutkách pozvání, objevoval pravdu a chápal ho v té hipsterské póze zdrceného fotra po smrti retardovaného syna, pouze se přes hodinu škrábe ve vlastním zadku, který se rozhodl být taky hipstersky zarostlý a klade si řečnickou otázku, zda by tu přístupnou zblázněnou kurvu ze sekty prcal i bez gumy. Závěrečná skromná vybíjená, kterou jsem v polospánku přivítal málem potleskem vestoje jak komouše Zemana na srazu českých downů jeho fanouškovská základna, je tak strašně impotentní a ještě mnohem méně napínavá, že místo nějaké gradace už tak nulového děje jen utvrdila v přesvědčení, že jde o nedotažené nezávislé béčko, kde rozpočet padl na herce a na scénář jaksi nezbyly prachy nebo ochota předvést něco víc. 55% (16.04.2016)

Skvělá psychologická hra, v jejímž středu se odehrává boj instinktů s rozumem. Film je skvěle vystavěn, netrpí logickými dírami, ani patosem, přestože je v jádru docela emocionální. Atmosféra je místy pořádně hustá, i v pouhé konverzací dřímá pořádná dávka napětí. Všechna ta podivnost nakonec vrcholí v působivý závěr. 8/10 (24.07.2018)

On takový sraz po letech může být někdy dost opruz. Vezměte si například takového mě. Zrovna nedávno jsem byl pozván na výroční setkání dosud bezkonkurenčně nejzářivějšího ročníku Hornického učiliště v Orlové Lutyni, tedy mého. A že jsme byli hvězdy! Dvaadvacetihlavý soubor se kvocientně blížil ke krásné sto padesátce, sice v součtu, ale na to sere pes, a to v celé historii ústavu nikdo nepamatuje. A to víte, jeden chce být za šviháka, tak si koupí korzet, na čtrnáct dní vysadí lahváče, schválně parkuje svou vytuněnou felícii až 100 metrů od baráku, aby působil vysportovaně, složitě si vytrhává chlupy z nosu a uší, holí záda, cáká se Pitralonem a pečlivě lepí načechrané tupé sekunďákem, aby mu náhodou neupadlo, až bude na parketě divoce máchat přehazovačkou na Kabáty. Pak nadejde den D a vy s usilovně zataženým panděrem, v nejlepších hadrech od Vietnamců a depilovaným obočím, okázale pašujíc melouny mezi atrofovanými bicáky s povislou kérkou FCB a rachitickým hrudníčkem, ležérně atletickým krokem vplujete do krepovým papírem nazdobeného sálu Kulturního domu Petřvald, načež zjistíte, že celá ta úmorná snaha byla totálně na piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že přišla vniveč. Dvě největší a taky jediné mrdny ze třídy mají každá špatně oholené vole, pod námahou sténajícími šaty navlečené tři pneumatiky Myšelín a v náruživé konverzaci o tříselných mykózách, svědivých vaginálních výtocích a pásových oparech na sebe prskají Ostravský kahan. Obklopeny jsou partičkou proplešlých otyloňů, hltajících každé jejich tlusté slovo a slintajících si na fiží ještě z dob, kdy Dýtr Bólen fistulí ojížděl Žeronýmův Kedylek, protože ty vlastní prasnice, co mají doma, jsou trojnásobné. „Co tu, kurva, dělám?“, probleskne vám hlavou, elegantní otočkou nastavíte obdivným pohledům těch dvou, nyní okouzleně ztichlých dojnic vkusnou nášivku Ajronů na zádech, kterou zároveň propalují závistivé oči všech zfotrovatělých papučáků, a vyrážíte rozehrát osvědčeného Oldřicha Nového na nějakou do bezvědomí ožralou dvacítku na Stodolní. *** Tohle rozhodně není ten případ. Partička sympatických lidí včele s Tomášem Tvrdým-y ryloudyt a jedna neskonale odporná obluda s bradavicí mezi očima rozehrávají interesantní, zábavnou a dialogově vycizelovanou psychotaškařici, u níž by se skvěle gradované napětí dalo krájet, decentně vypointovanou roztomilou vybíjenou. Soudným divákům chladně doporučuji jako obvykle ignorovat výtěry zdejších sebestředných teploušů (J*A*K*U*B měl ovšem tentokrát světlou heterochvilku, asi jej opustil gayfriend), upnout se k jedinému prokazatelně objektivnímu, vkusnému a správně orientovanému filmovému kritikovi na internetách, tedy mně, a jít do toho naprudko bez lubrikantu. (06.06.2016)

Invitation, jenž není ani tak hororem jakožto spíše tíživou psychologickou hrou, se může směle řadit mezi nejlepší snímky roku 2015. Koneckonců marně na něm hledat něco, co by stálo byť jen za hnidopišské kritické slovo. Ať už se jedná o perfektní režii Karen Kusamy, znepokojivou atmosféru precizně dokreslující hudební doprovod Theodora Shapira či třeba výborně zvládnutý casting v podobě obsazení ústředních i vedlejších postav i s jejich absolutně uvěřitelnými charaktery. Když už za každou cenu něco vytknout, tak snad jen tolik, že The Invitation příchází na scénu v naprosté tichosti a bez fanfár, kvůli čemuž tak unikne pozornosti velké části divácké obce. Myšlenkové rozpoložení diváka v průběhu snímku na chlup odpovídá myšlenkovému stavu hlavního hrdiny. Jak divák, tak Will jsou nuceni neustále upírat svou pozornost k na první pohled bezvýznamným jednotlivostem, jejichž sled však ve výsledku přináší stále sílící tušení, že něco není tak, jak má být. Tato propracovaná hra s myslí zúčastněných je tak intenzivní, že si ji divák bude v hlavě dohrávat ještě hodně dlouho po závěrečných titulcích. Osobně jsem v krátké době přidal i druhou a třetí projekci, protože Invitation zkrátka jen tak nepustí. (13.04.2016)

Čakal som, čo z toho vylezie a nakoniec som síce z konca nebol odvarený (navyše ho dlho pred koncom ako jednu z možných teórií použijú aj samotné postavy, ale skôr zo žartu a potom túto teóriu už nijako ďalej nerozvíjajú, čo mi pripomenulo jojkársku zábavnú reláciu Inkognito), ale i tak je to ľahko nadpriemerný kúsok s trilerovou/hororovou príchuťou. Hodinu sa to tvári ako dráma, pričom tušíme, že niečo nie je v poriadku (na čo ostatne neustále poukazuje aj hlavný hrdina strašne sa podobajúci na Toma Hardyho, v skutočnosti ide o týpka z Promethea, ktorý Noomi Rapace urobil chobotničku). A potom príde nervydrásajúce finále. No, hm, to je nakoniec o čosi menej nervydrásajúce, než by si zrejme tvorcovia želali, ale i tak je to solídne zakončenie zaujímavo nastaveného príbehu. SPOILERY Ale pár vecí mi nesedelo (to bola fakt poriadna náhoda, že Choi sa ukázal práve vtedy, kedy sa ukázal – ak by sa dovtedy ukrýval v dome a teda bol v tom tiež namočený, tak by som to bral, ale nie, Choi o ničom netušil a skutočne bola jedna neskutočná náhoda, že sa objavil „vtedy“). A nebolo dopovedaných (niekedy je náznak lepší, než tvrdé ukázanie, ale i tak asi mohli/mali ukázať, ako dopadla tá baba, čo z večierku odišla ako prvá). SPOILERY (30.06.2017)