Láska na kari

Velká témata mohou být čas od času skryta i v banálních tématech a námětech. Příběh indické rodiny, která, vyštvána z vlasti tamějšími projevy náboženské a politické nesnášenlivosti, hledá v Evropě nový pokojný domov, je velkým příspěvkem na téma multikulturních dialogů. Schopnost vzájemně se tolerovat předchází způsobilost vzájemně se respektovat. (V tomto případě to Evropa měla usnadněné o velmi dobrou znalost angličtiny a obstojnou francouzštiny všech členů početné rodiny) vědomých si faktu, že na světe jsou i jiné země než jen Přední Indie. Příběh, který by sám o sobě voněl banalitou, je ozvláštněn skvělými dialogy a skvělým hereckým obsazením. Helen Mirren, dnes jedna z největších žijících hereček své doby, září v nejslunnějších paprscích, vyzařovaných její univerzální osobností; skvěle jí sekunduje talentovaná Charlotte Le Bonová a v ničem podstatnějším nezaostávají ani indičtí herci. Nenajdeme tu vzrušená gesta, planoucí oči ani nadčasové výroky, protože to všechno tu v sobě zahrnuje rafinovaně strukturovaná všednodennost. Tedy to, co z takřka konfekčního východiska dělá dílo, které proráží tím, že hladí. Na těle i na duši. (04.10.2014)

Je to vyprávění malebné, vlídné a vláčné, lákavě vrství barvy i vůně, ale tradiční hodnoty - rodinu, profesní čest, spolehlivost, sbližování kultur - strká neméně tradičními postupy až pod nos. Režisér Lasse Hallström se s látkou mazlí jako se svou slavnou Čokoládou, ale nyní opájí spíš limonádou, hlavně v závěru pozitivním až hrůza. Mírný nadprůměr si Láska na kari vyslouží za herce a za pár žertů typu „zelenina nemá duši“. (26.05.2020)

Bodejť by to jeden neměl za romantický cukrkandl, když to naši čulibrci přeloží jakoby měl mít film premiéru na Valentýna. Moje Sto stop dlouhá cesta byla upřímná a pohodová, což bych na tak krátké vzdálenosti snad ani nečekal. Navíc díky roztomilé Charlotte si na své přišly moje chuťové buňky i přesto, že jsem byl po jídle. Nejsem už totiž tak blbej, abych chodil na film o vaření před večeří. (Ashburton, NZ) (07.09.2014)

Takové pohlazení po duši. Jistě, velkou vědu v tom nehledejte, ale co když skutečně existují zázraky, které lidi spojí a proč by to nemohlo být jídlo? Vzpomínáte, jak bylo nasnímané dělání omelety s madame Mallory? Když to dojalo mne, která vaří nerada, neboť vaříte, napatláte, podáte, sní se to a ještě je nádobí a už dílo za vámi vidět není, takže, musí to dojmout každého cynika. Velmi příjemný otec indické rodiny v podání Oma Puriho, Hasan, jeho syn, s upřímnýma očima, z kterého charisma doslova kapalo, v podání Manishe Dayala a pak madam Helene Mirrenové, to vše v krásné krajině, že mi na malou chvilku nevadilo, že tam nešplouchá Velká louže. Jen relaxujte a užijte si pohodu, proč ne? (15.03.2018)

The Hundred-Foot Journey splňuje vše, co si představuji pod pojmem sluníčkový film. Pohoda hustá, že by se dala krájet, herci do jednoho sympatičtí, křišťálově čistá láska byla přítomna taktéž a z těch mála vypjatějších momentů čiší takový klid, že ani nemáte potřebu držet hlavnímu hrdinovi palce nebo s ním soucítit, protože prostě víte, že všechno dobře dopadne a on se rozhodne správně. To je sice někdy na škodu, ale ne tady. No ale hlavně je tu spousta jídla, které ve mě vzbuzovalo reflexy Pavlovových psů a lednice plná vánočních pochutin mi najednou přišla šedivá a fádní. Jako bonus bych zmínil roli Helen Mirren, ve které tento symbol britského herectví ztvárnil patriotku Francie i francouzské kuchyně. Docela by mě zajímalo, jak se na to Frantíci tvářili. 80% (27.12.2014)