Banda pro sebe

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

Hodne zajimavy film. Chvilku se divite, chvili neverite vlastnim ocim (usim), zajimava kamera, scenar, reziserovo vypraveni behem filmu. Obcas se nejakym scenam zasmejete, obcas jste napjati a ocekavate co prijde. Mozna jsem od tohot filmu ocekaval neco jineho, mozna me i trosku zklamal, presto s odstupem casu soudim, ze se jedna o velice zajimavy snimek. Jsem zvedavy, jestli se dockam i pokracovani, o kterem reziser na konci mluvi.... Jestli pak si vsilmli jak mi skacou prsa?? (28.11.2006)

Ke Claudu Brasseurovi jako herci jsem si hledal cestu vždy obtížně: viděl jsem ho dříve v pár dobrých filmech, kde mi příliš svým výkonem nesedl nebo mě naopak dost bavil tam, kde mě zase moc nenadchl film jako celek. Tady si mě snad poprvé Brasseur získal ve skvělém filmu a dlouho jsem jeho Arthurovi fandil směrem k získané náklonosti k Odile víc, než spočátku namyšlenému Franzovi v podání Samiho Freye. Získala si mě opět i krásná Anna Karina, která zde sice oproti jinému režisérovu filmu Žít svůj život působí se svým úsměvem a culíky jako roztomilá holčička, ale neměl jsem problém jí uvěřit i tuhle polohu, dokázal jsem se plně vžít do její problémů dospívání (včetně chvil, kdy má pocit nebo alespoň tak matce říká, že už pomalu nic kolem nemá ráda) a dost jsem trnul, aby její Odila s Arthurem nespadla uprostřed své mladické nerozvážnosti a dlouhodobého znudění ve společnosti toho třetího do děsné bryndy... Hodně mi to připomnělo (včetně přítomnosti stylové taneční scény) o 5 let starší film Jiřího Krejčíka Probuzení s Janou Brejchovou, který mě kdysi chytl a zasáhl podobným způsobem. Akorát zatímco Krejčík jde hodně do psychologie, Jean-Luc Godard si ve svém filmu více pohrává s formou, ale naštěstí v takové míře, aby zachoval souvisle vyprávěný příběh. Pro stoprocentní spokojenost z mé strany a větší uvěřitelnost bych sice přivítal více psychologie v poslední třetině, kdy se charaktery obou mladých mužů v klíčové situaci až nečekaně „vymění“, ale vzhledem k tomu, že Godard (což potvrdí i svým komentářem v závěru) tímto filmem vzdává hold různým různým „černým“ příběhům, i s ohledem na celkový zážitek nad tím přihmouřím oči. Atmosféra Paříže 60. let v černobílých obrazech, velice civilní herectví a vůbec mnohé ty šťastné okamžiky, které si hlavní postavy plně vychutnvávají tady a teď, vytvořilo jedinečné kouzlo celému filmu, který mi velice rychle uběhl. Já si tu podobně vychutnával snad každý okamžik a ač jsem Bandu pro sebe vnímal víc jako drama s úsměvnými momenty, než vyloženě komedii, není nouze o slušnou dávku humoru. Stejně tak jsem si užíval různé odkazy, např. když Arthur s Franzem spontánně na ulici parodují scény z gangsterek, či vtipné hry s formou – když poté, co jeden z trojice v podniku vyhlásí minutu ticha a zastaví se na chvíli i kompletní zvuk filmu, než jeden z nich toto ticho přeruší, nebo když se ve stejné sekvenci místo kamery v rámci záběru vtipně posouvají postavy... Dobový umělecký film o mladých, pro mladé, s nápaditou formou, mi od Godarda velice sedl. [90%] (14.09.2022)

Narážka na Billyho Kida a Pata Garetta. Brasseur na asfaltu zastřelen teatrálně umírá. Slavkovské slunce nad Bastilou. Klasické rovná se moderní, v jazykové škole. Doba, kdy si muž nemohl a nechtěl sundat kabát, protože neměl sako! Překlad ze Shakespeara (v titulcích) nic moc. Učitelka čte Romea, Brasseur je v Hamletovi. S tím účesem Odile měl pravdu, byl nemožný. Ona pak bojácná, nezkušená, snadno manipulovatelná. Průvodní slovo až směšně vznešené. O loupeži se mluví mimoděk, nezávazně, konverzačně. Peněz je hodně, tetička Victorie je udržovaná žena a pan Stolz tajemný. Černá kronika v novinách barvitá. Zajímavý popis situace ve Rwandě, Hutové a Tootsiové, historie se v obměnách stále opakuje. Všichni tak trochu lžou a tak trochu se přetvařují. Hrají škatule hejbejte se kolem stolku v kavárně. Minuta mlčení trvá ve filmu strašně dlouho. Ten příšerný tanec ještě déle. „V metru se pořád lidi tvářej smutně a nešťastně.“ Dnes bych dodala ještě naštvaně. Odile je typ mladinké Jany Brejchové. Za bláznivou jdou do Chaillot. Film je plný narážek na umění. Na Jacka Londona, na Corota. Vtip o Delouittovi blbý. Stejně jako úprk Louvrem. Loupež čím dál tím víc k smíchu. Druhý den už méně. A závěr – velmi, velmi překvapivý. (26.09.2008)