Něžná

Co jsem objevila o dva roky dřívější zkomponování Krotké  Barabášem, odsuzuji Bressonův necitlivý pokus ještě příkřeji. Řada jemností by mi vůbec nemohla v jeho pojetí dojít, chová se v příběhu jako slon v porcelánu, natočil ho bez hlubšího pochopení toho zvláštního oboustranně silového, a přesto jednostranně mocenského pouta, řada gest tu vyznívá nelogicky, prázdně a zbytečně matoucně (příklad za mnohé: když Bressonův zastavárník radí dívce, jak si má podat inzerát, vyznívá to tak, že sama není jednoduše schopná napsat, že hledá místo služky v domácnosti - když ale dívce radí Barabášův starší muž, s jemným úsměškem jí osvětlí, že pokud do inzerátu napíše, že bude ráda docházet do domu postaršího vdovce, sežene místo do večera - a pak si vychutnává svou převahu, pase se na dívčiných rozpacích, s rozkoší sleduje, jak dívka hrdě odchodem reaguje na to, že ji urazil) stejně jako nesmyslné přesazení vztahu do svobodomyslné Paříže šedesátých let. Nerovný vztah mezi protagonisty vzniká z celé osudové souhry nejen vnitřních puzení, ale také vnějších ekonomicko-společenských tlaků, které Bresson tímto přesazením nepochopitelně zbořil, takže celá řada sil, které Něžnou do náruče staršího zajištěného muže vehnaly, najednou odpadla a jejich svazek - natož zoufalé finále, do něhož Něžnou tíseň a stupňující se stres z bezvýchodnosti vehnaly - vůbec nedává smysl.... ech, cože, napsala jsem "postaršího"? Jasně, Bresson přece zrušil i tuhle nerovnovážnost  a převahu. Nejdřív jsem si říkala, že je odvážný, pokud chce té přesilové chemie mezi Něžnou a jejím manželem dosáhnout bez těchto nezbytných vnějších faktorů, ale věc se má tak, že Bresson ji prostě ignoroval. Jeho příběh má blíž k Nabokovově Lolitě, dívka má muže v hrsti pouhou svou sladkostí - ačkoli Bresson ji dokonce obral i o tu nezletilost a bezelstnost (vypadá na šestnáct, říká o ní, ale je dospělá - kdežto Barabášova Krotká vypadá na čtrnáct a je jí stále teprve šestnáct, když si ji postarší zastavárník bere - formálně i fyzicky - za ženu).  Bressonova Něžná je lhostejná a vypočítavá, Barabášova upřímně se snažící i si zoufající (odtud střídající se záchvaty radosti  a štěstí přecházející v pláč a zoufání, jak se té ještě v mnohém čisté holčičce nedaří se stát upřímně a autenticky takovou ženou, jakou by přece měla ve vztahu, jemuž se podvolila, být).  Atd. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Barabášovy záběry na vytahané punčošky Krotké, na její příliš velké střevíce, opravdu vzbuzují směs touhy a potřeby chránit, i mocenských nároků. Bresson nic podobného vyvolat nedokáže. Bressonova studentka z 60. let nemá jediný důvod ke skoku z okna - stejně jako celý její svazek se zastavárníkem nebo flirt s oním druhým mužem nevyplývají z žádné nezbytnosti, zájmu a už vůbec ne z bezvýchodnosti. Poukazuje-li Něžná pohrdavě na to, že "se stali párem podle mustru", ale vnitřně to tak necítí, zrovna v šedesátkách, v desetiletí svobody a volné lásky,  a v Paříži, kde si svoje kruhy zakládaly svobodomyslné ženy dávno předtím, než to bylo cool, to fakt nedává smysl - může se realizovat jakkoli jinak, sehnat si brigádu, bydlet společně s jinými studenty, experimentovat, je moderní doba. Barabášova dívka je nicméně obětí tuhých konvencí své doby a kruté chudoby a jiné příležitosti než prodat se jí společnost nenabízí. Také Bressonova stará služebná Anna je pouhou figurou do počtu, bez skutečné role, jen poslouchá mužův monolog, a není nijak zvýznamnělá. Je tam stejně, jak oje tam postel nebo skříň. To Barabášova služebná Lukerie je silnou svědkyní i účastnicí dramatu Krotké. A nechtěnou soudící, před níž se muž snaží svým vyprávěním alespoň obhájit, když ne očistit. A tak dál. Pokud už si zkrátka budete pouštět Bressonovu Něžnou, učiňte filmovému umění a spravedlnosti zadost a podívejte se i na Barabášovu Krotkou - budete skoro jistě strženi, zasaženi a nadšeni. (Obě ztvárnění shlédnuta v rámci JitkaFest, rezidence B12, 2022.) *~ (24.01.2022) (méně) (více)