poster

Něžná

  • Francie

    Une femme douce

  • anglický

    A Gentle Woman

Drama

Francie, 1969, 88 min

Režie:

Robert Bresson

Předloha:

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (povídka)

Hudba:

Jean Wiener

Producenti:

Mag Bodard

Střih:

Raymond Lamy
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Eodeon
    ****

    Bresson zde od dob Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, v nichž upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi nohou, než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. jelikož tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, dosahuje tím snímek skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou - s trochou kuráže řečeno - komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou rysem plně otevřeným nedozírným možnostem filmového média. tím míním tolik, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že základ nalezneme právě v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace. /// nejdůležitější otázka kladená každému uměleckému dílu: o čem? jak to často bývá, není vůbec snadné odpovědět, a tak se jen ukvapeně odrazím od první utkvělé myšlenky. jako první, nepromýšlený výstřel bych vzpomněl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. s životem a úlohou lidské vůle v něm zdá se to být úplně stejné. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat.(25.6.2012)

  • asLoeReed
    *****

    Bresson má velkou důvěru v montáž, nelze skoro, v překvapení, odhadnout, co bude vidět v dalším záběru. Oproti vesnickým mikrosvětům, které se v předchozích filmech jal portrétovat, a kde život ve spojení s přírodou vytvářel nejrůznější krize a nálady, je náhled nyní ohraničený počínáním jediných dvou postav z masy velkoměsta, které zní, ve kterém vrní auta a na ulicích je shon. Je slyšet stálý ruch - a pomlka jen tehdy, když se lidé ukryjí do svých bytů a tedy soukromých světů, jedinečných a přece tolikrát i různě opakovatelných (v parku sedí na lavičce osamocená dívka - tentýž příběh by mohl být stejně tak o ní). Poprvé tu je skutečně jen diegetická hudba (a jakých významů, když se hraje z desek, v těch chvílích dosahuje!), zato však se Bresson vrací ke komentáři, který vytváří dívčin muž, když se sklání nad tělem mrtvé..něžné...(2.2.2010)

  • ORIN
    ****

    V roce 1969 se Robert Bresson nacházel v průběhu svého nejplodnějšího filmařského období, kdy se po A co dále, Baltazare (1965) a Mušce (1966), jež byly důslednou analýzou francouzského venkova, vrací k městské atmosféře svým prvním barevným filmem Něžná. Námět Bresson nalezl v krátké novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Příběh přenesl do prostředí současné Paříže stejně jako ve Čtyřech nocích snílka (1970), taktéž inspirovanými Dostojevského prací. Jakási městská konkrétnost jako by ostře kontrastovala s implicitně prezentovanými významy, jimiž jsou Francouzova díla plná. I to byl jeden z důvodů, za něž byla Bressonova Něžná kritizována, přičemž o vystižení atmosféry města jde zjevně až sekundárně. Na druhou stranu samotné postavy vnímají vyobrazenou Paříž jako obrovské bludiště neporozumění, ze kterého normálními prostředky není úniku, a tak se uchylují ke krajním řešením. Něžná vypráví příběh mladičké Elle, která právě spáchala sebevraždu. Samotným sebevražedným aktem film začíná, jímž vlastně Bresson dává najevo, že se chce oprostit jakéhokoli dramatického napětí podobně jako v jeho předešlých dílech, kde k tomuto aspektu odkazoval samotný název filmu (K smrti odsouzený uprchl) nebo například úvodní „vysvětlovací“ titulková sekvence v Kapsářovi. Zastavárník Luc, Ellin manžel, na ni v krátkých retrospektivách vzpomíná a snaží se rozkrýt motivace, jež ji vedly ke spáchání tak hrůzného činu. Pomalu tak přichází na to, že jejich manželství bylo prolnuto totálním neporozuměním dvou naprosto odlišných povah a prostoupeno neschopností vzájemné komunikace: on, o mnoho let starší, s jasně předepsanými a pevně zakotvenými plány a povinnostmi do budoucna a ona, mladá a nezkušená, s prchavou touhou po dobrodružství, která vede až k tragickému závěru. Na rozdíl od Bressonových předešlých děl, kde určité sevření se spirituální dimenzí mělo zásadní význam, jsou v Něžné postavy daleko více pozemské a světské. Hrdinové jsou a budou v dalších Bressonových filmech nadále velmi osamělí, ale oproti těm předchozím daleko více zranitelní a bezmocní jako například právě v Něžné. Samotná neschopnost komunikace přitom není v Bressonově díle ničím ojedinělým, tímto prvkem je vlastně protknuto celé mistrovo dílo. Tomu napomáhá i Bressonovo solitérské pojetí „kinematografu“, které objasňuje ve slavných Poznámkách o kinematografu. Tato metoda, která nemá v historii filmu obdoby, je vlastně otiskem Bressonovy duše, jeho niterným přesvědčením: „Režisér neboli director. Nejde o to vést někoho, ale vést sám sebe.“ Výjimečná je ale především jeho herecká koncepce, kdy místo pojmenování „herec“, používá odborného výrazu „model“: „Žádní herci. (Žádné vedení herců.) Žádné role. (Žádné učení rolí.) Žádná režie. Ale používání modelů převzatých ze života. BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herců).“ Z výše uvedeného jasně vyplývá, že Bresson chtěl u protagonistů dosáhnout úplného bez emočního projevu. Tomu napomáhali i hojně využívaní neherci, jejichž statičnost a otrocká předříkávání daného textu nabyla časem úplné automatičnosti. A i když zjevná světskost je z Něžné citelná, jeden aspekt spirituálního modu si přece jen uchovala. Atribut pasivity, který úzce souvisí s hereckou interpretací, za něhož se dá považovat celková Bressonova koncepce „modelů“. Jeden prvek z této metody vystupuje do popředí. Jde o držení těla jednotlivých postav, které svou statičností a určitým nezájmem nemají daleko k loutkám, což v publikaci Spiritualita ve filmu vysvětluje Jaromír Blažejovský: „V pozdějších Bressonových filmech bude atribut pasivity intenzivněji navozován oním proslulým, loutkové divadlo připomínajícím postojem, při němž mají „modely“ sklopený pohled a ruce jim visí podél těla.“ I to je možná jeden z důvodů, proč si s sebou Bresson navždy ponese nálepku, což není myšleno ani v nejmenším pejorativně, velkého askety a jansenisty. Je také pravdou, že v Něžné je analyzovaný herecký projev přiváděn až do extrémní polohy a v podstatě se vzájemné neporozumění a neschopnost komunikace stávají hlavními aktéry celého filmu.(13.1.2011)

  • WillBlake
    *****

    Hned úvodní scéna znamená pro Něžnou tragický konec, jehož trpkost osudově lemuje celý snímek a prchavé okamžiky obtěžkává aurou zatracenosti. Hlavní roli hrají nevyslovená slova, neporozumění a něžné rozčarování. Záběr, kdy se Elle naposledy podívá do zrcadla, jsem si po skončení filmu pustil ještě čtyřikrát. O mrtvé nad mrtvou. „Otevři oči. Jenom na vteřinku.“(21.9.2016)

  • xxmartinxx
    ***

    Bressonův styl, odsuzující postavy k roli rekvizit, kdy vším od stylu přes scénář až po obsazení neherců mizí lidské emoce a výsledek je jen nádherně nasnímanou modelovou situací oproštěnou od "obviňování" z realismu či jen lidskosti, mě zvláštní měrou irituje i fascinuje. Pokaždé v jiné míře a prakticky pouze poměr těch dvou emocí rozhoduje o hodnocení- 3 a 1/2(17.4.2013)

  • - Olga Poláčková-Vyleťalová, autorka plakátu k fimu, získala za plakát v roce 1973 ocenění na Gran prix v Cannes. (TerushkaJ)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace