Mládí

Po dlouhé a dlouhé době, jsem v kině dostal adekvátní kus kumštu proti dle mého názoru předražené vstupence. Samozřejmě Sorrentina znám, poslední jeho kousek byl dechberoucí a tak jsem šel do kina s pocitem zákazníka, který si jde koupit Bentleye a který neočekává, že bude zklamán. Nu, nebyl jsem. Po otravných reklamách na mne z plátna dýchl zase kus filmařského umění dokonale zpracovaného. Film to jsou obrazy, herci, kamera, hudba... Sorrentino s tím vším umí skvěle pracovat a nejen to. Co obraz to dechberoucí záběr, co tón hudby či zvolená píseň to kousek, který chcete mít doma... Po Velké nádheře jsem šel ihned do soundtracku a tady to nebude jinak! Navíc jak Michael, tak Harvey patří mezi mé dávné oblíbence, takže jsem byl nadšen snad ještě o maličko více. Mládí je filmem o stáří a o emocích v každém z nás. Emocích, které mají schopnost stáří oddálit a nepřipouštět si ho. Prostřednictvím několika postav rozehraje Sorrentino na pozadí čarokrásných Alp skutečný koncert, který se sleduje se zatajeným dechem. Vždy mne v kině otravovali všichni ti chrastící chroupači popcornů a srkači coly... Kupodivu, tento film proběhl za naprostého ticha. Celé dvě hodiny nikdo ani nezakašlal. Buď jsem měl kliku na oduševnělé diváctvo a nebo prostě film sám a tomu věřím spíš, donutil diváka XY dívat se na plátno a nešmátrat v papírovém kýblu... Tento dojem mi utvrdilo při konci filmu naprosté ticho při běžících titulkách... Z koho jsem byl paf byla skvostná Rachel Weisz, které bych těch 45 sakra nehádal... U filmu jsem si však uvědomil smutnou pravdu a i strach. Přes všechna ta líčidla jsem si hlavně u Caina uvědomil, že je už opravdu starý. Už je to moc dávno kdy bojoval v Africe proti Zulům, bránil u Arnheimu Příliš vzdálený most, nebo předčítal pohádky na dobrou noc králům z Nové Anglie v Pravidlech moštárny... Harvey je sice o pát let mladší, ale nikdo neví jak dlouho ještě tito skvělí herci nám budou hrát v takovýchto i jiných filmech... Stáří je mrcha a já moc oběma přeji aby byli co nejvíce a nejdéle YOUTH. Zatím se zaplaťpánbu zdá, že jsou. Dal bych pět i tak, ale dávám je tím spíše, že někteří zde komentující film asi nepochopili a tvrdě jej podhodnotili. * * * * * (25.10.2015)

Neřekl bych, že filozoficky by na tom film Mladí byl hůře než Velká nádhera. Jeho obrovskou výhodou je ale prostředí švýcarských alp, kde se v jednom údolí provozuje hotýlek pro sešlé hvězdy západního světa jakéhokoliv průmyslu. Ve filmu se potkáte s klasicky zajetými profesemi. Tlustej fotbalista (Maradona hadr), nešťastnej herec jedné role, kterou mu veřejnost omílá stále dokola, režisér, který má hlavu plnou myšlenek, jak natočit vrcholné veledílo, Miss Universe, za kterou mluví krása nebo hudební skladatel, jež je unavený skutečností, že složil něco jedinečného. Ti všichni tu jsou dobrovolně, jako na dovolené, aby si odpočinuli. Ti všichni tu mluví, přemýšlí, filozofují a s nimi tu můžou, ale nemusí být i jejich nejbližší. A nejkrásnější na tom všem je, že tenhle příběh natočil snad nejzajímavější evropský režisér současnosti - Paolo Sorrentino, který jak kdyby se ty velkolepé scény učil od samotného Kubricka. Plný počet nedám jenom proto, že těch myšlenek tam bylo tak strašně moc, že jsem to za ty dvě hodiny nebyl schopný dohromady utáhnout. Nicméně pořád se jedná o neuvěřitelný, nejen filmový, zážitek, kde závěr je přesně to, co dělá filmy tak jedinečné. (08.11.2015)

Jednotlivý scénky s Michaelem Cainem a Harvey Keitelem jsou opravdu dobrý, ale je to celý poslepovaný nějakym rádoby uměním, kdy jenom koukáte na dlouhý záběry, ve kterejch se vůbec nic neděje. Chtělo by to tak o půl hodiny zkrátit a všechny ty nicneříkající záběry vyhodit. Ještě se mi líbila miss universe a docela mě pobavil "Maradona". 60% (17.03.2023)

Ne, Paolo. Zas je to studený terárium plný podivně akademizovanejch plazů. A ten orchestr prostě nezazní mohutně, jenom rozklíženě, jako by každá sekce hrála jinou skladbu. Strašně jsem tomu fandil, po Velké nádheře cením místy větší uvolněnost tónu a sklon k absurditě, ale celek vyznívá podobně zatěžkaně a nepřesvědčivě. Sorrentino navíc stále úspěšněji kolonizuje těžko představitelné teritorium mezi lidovou komedií plnou prostopravd a snobáckým "uměníčkem", což se místy stává dost nesnesitelným. Back to the small things, please. (10.07.2015)

jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi. (19.01.2016)