Bad ma ra khahad bord
Le Vent nous emportera
Wind Will Carry Us, The
Režie:
Abbas KiarostamiScénář:
Abbas KiarostamiKamera:
Mahmoud KalariHudba:
Peyman YazdanianVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek, který Kiarostamí natočil bezprostředně po festivalovém úspěchu Chutí třešní, vzbudil u části zahraniční kritiky ještě větší nadšení než jeho předchozí dílo. Přitom se jedná o něco záhadnější diváckou zkušenost, která navíc mnohem silněji vězí v kořenech íránské kultury a společnosti.
Vítr nás odvane je rozhodně už v prvním plánu poeticky unikavá zkušenost, ve které celkový význam ustupuje jednotlivým impresím. Název filmu pochází z textu íránské básnířky Forough Farrokhzadové. Postavy ve filmu několikrát recitují básně, což je v Íránu celkem běžný způsob domluvy, protože tamní obyvatelé obvykle znají moderní i klasickou íránskou poezii. Přesto se film vyhýbá ornamentální líbivosti některých děl dalšího významného íránského tvůrce Mohsena Makhmalbafa, ale naopak podniká ještě hlubší ponor do „nedramatické" každodennosti než Kiarostamího předchozí dílo.
Snímek sleduje vedoucího skupiny mužů z Teheránu, kteří přijíždějí do vesnice Kurdistánu a obyvatelům se představují jako inženýři. Postupně ale vychází najevo, že jejich skutečným záměrem je natočit pohřební ceremoniál, který má provázet smrt jedné ze starších obyvatelek vesnice. Stav stařeny se najednou zlepší a skupina zůstává a čeká od svého nadřízeného na instrukce.
Kiarostamí opět radikálně rozmělňuje vyprávění do množství scén, zachycujících banální situace. Do extrému dovádí také své oblíbené napětí mezi explicitně ukázaným a skrytým, které se u něj vztahuje i ke kinematografii samé - proto nechává v závěru Chutě třešní či v kokerské trilogii ukazovat filmařský štáb, který je ve většině filmových fikcí ukryt. Ve Vítr nás odvane naproti tomu rozvíjí nápaditou hru s mimozáběrovým prostorem, neboť před námi skrývá velkou část postav. Nikoho z týmu „inženýrů" kromě jejich vůdce Bezhada, umírající stařeny a kopáče, se kterým Bezhad občas nezávazně konverzuje, ve filmu nikdy neuvidíme, pouze slyšíme jejich hlasy nebo zkazky jiných postav, které o nich mluví. Místo toho několikrát sledujeme Bezhada, jak vyjíždí autem z vesnice, aby našel signál mobilního telefonu, jak s místním chlapcem probírá chystané testy ve škole nebo jak si od zdejších žen opatřuje mléko.
Ve svém vyznění má Kiarostamího snímek opět výrazně etický rozměr, když pod tíhou malicherných obtíží nechává vyplouvat na povrch Bezhadův potlačovaný cynismus. Zároveň s tím dotahuje asketický přístup k filmovému formátu ještě dál než v Chuti třešní, protože jeho dějovou osou není existenční otázka sebevraždy, ale zdánlivě banální sled událostí, a navíc jde o čekání na událost, která se nakonec vůbec nestane. Strnulý stav věcí, trpělivě zachycený v Kiarostamího filmu, nechává ďáblovi čas od času vystrčit růžky, který se skrývá v detailech.
(Letní filmová škola)
Recenze (18)
Zlatý Lev - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $259,510║Tržby Celosvetovo $600,000║ ()
Po předchozích filmech od Abbase Kiarostamiho, které jsem viděl, musím žel tentokrát hlásit menší zklamání. Filmy odehrávající se v exotické přírodě mám sice obecně hodně rád, pokud jde o zajímavý art nebo i kvalitně natočenou žánrovku, a samotný příběh o inženýrovi, který navštíví íránské domorodce v jakési odlehlé horské vesnici s cílem nenápadně zdokumentovat jejich život, mě tady již předem lákal a ve výsledku v mnoha scénách určitě i zaujmul. Vítr nás odvane má v sobě typický Kiarostamiho styl pomalejších, přesto poutavých a vizuálně promyšlených záběrů, které jsem na jiných režisérových filmech oceňoval (tady rovněž), ale 2 hodiny poetického filmu bez jakéhokoliv zvratu a minimem scén vyvolávajících silnější emoce? To se mi vidělo přepálené, nehledě na to, že dlouhé záběry na projíždění auta stejným horským úsekem tam a později zpátky se tu objevovaly tak často, až se mi postupně omrzely. Inženýrovy rozhovory s místními vytvářely určitě zajímavou sondu do života v tomto prostředí, nicméně stylem své mluvy a neustálým vyptáváním se na vše možné včetně čistě soukromých záležitostí lidí na mě působil hlavní protagonista občas nesympaticky a otravně... a pak, to „vrcholné“ recitování básně během dojení krávy, natočeno ve tmě, bez možnosti pořádně vidět postavy, už považuji za menší úlet v rámci pomyslného experimentování s poetickým žánrem na plátně. Rád bych dal 4 hvězdičky, ale to by musel pan režisér tento svůj film důmyslněji prostříhat a já bych se u takhle obsahově i vizuálně zajímavého snímku nesměl v některých chvílích ošívat nudou. [70%] ()
Můj čtvrtý Kiarostami, takže už jsem mazák v oblasti íránských filmů. Ani tentokrát velký mistr neuhnul z cesty, po které jsem prvně vyrazil na LFŠ 2012. Vítr nás odvane je takovou směskou starších Chuť třešní a Pod olivovníky. Překvapily mě tentokrát "krátké" záběry a jinak asi nic. Léto uprostřed polí s obilím v horské vesnici, kde pro signál musíte vyrazit na hřbitov. Všechny tradičně netradiční prvky jsou přítomny (absence dalších postav, jakéhokoliv vysvětlení) a přírodu můžete obdivovat též. Bydlet bych tam nechtěl, ale takhle na dvě hodiny vyrazit do jiného světa se dá. ()
Tajemství života a smrti se nedá odhalit a už vůbec ne zmanipulovat. Pán tvorstva se o to vehementně pokouší a žene se za ním hektičtěji, urputněji, dál a výš. Jeho nejdůležitějším nástrojem je komunikace. Nevšímá si přitom, že podstata všeho spočívá v harmonii a skromnosti. Tam je zárodek dobra. Jak se vlastně pozná pravá tvář zla a kam až dosahuje jeho moc? Může být ovlivněno dobrem? Mezi nebem a zemí existuje tolik záhadných věcí, že nad nimi můžeme filozofovat dokud nás vítr neodvane. Kiarostami na naší mysl navalil pořádnou haldu otázek a mystiky a nechal nás, abychom se z ní vyhrabali sami. Jako odškodné nabídl pohádkové scenérie. Mohli jsme se kochat skvostnými krajinomalbami v sytých barvách i tajuplným labyrintem malebné vesnice, důmyslně ukryté v kopcích. Někoho ten film asi ukolébá ke spánku jak letní vánek, mě i svým pomalu plynoucím tempem smetl v obdivu jak uragán. ()
Z pochopitelných důvodů nejsem zrovna příznivcem Kiarostamího filmů a když se v prvním záběru objevilo auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou, bál jsem se, že celé dvě hodiny nevydržím. Před tímto kouskem jsem totiž viděl film Chuť třešní a jeho jedinou akcí je právě auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou. Naštěstí jsem nakonec tak úplně zklamaný nebyl, protože tematicky se filmy liší, i když volí stejné prostředky. Dokonce bych řekl, že po dvou předchozích snímcích (Chuť třešní, Pod olivovníky) jsem byl mile překvapen, protože jsem pochopil, co chce film vyjádřit a přišel mi i místy srozumitelný a poetický (recitování básní při dojení krav). Je to taková zajímavá meditace o životě a smrti, osudu a podobných věcech. I zde je mnoho přebytečného a zdlouhavého, např. proč hlavní hrdina nemá ve vesnici, v níž přebývá, signál? Zbytečně to film natahuje - pokaždé, když se mu chce někdo dovolat, musí divák sledovat, jak auto jede na kopec, kde signál je. Ve filmu je ta scéna tolikrát, že mám pocit, že bych na ten kopec sám trefil. Nebo zbytečné záběry tu na hovnivála, co tlačí svoji kuličku, tu na želvu, co se snaží obrátit z krunýře na nohy... Přesto ale pro mě zatím nejlepší Kiarostamího snímek, protože mám pocit, že jsem aspoň v hrubých obrysech pochopil o co tu jde, což u jeho filmů rozhodně nebývá pravidlem... ()
Film, v němž se prolíná několik plánů: obrázky ze života na vesnici zasazené do krajiny, rozhovory (s chlapcem, kopáčem, učitelem, dojičkou,...), nejasné zprávy při komunikaci s městem. Jaká je to "souhra" a jakou roli v ní hraje tajemný inženýr (proč a s kým přijel, co tu chce najít a proč to nehledá a proč nejde tam, kam chtěl jít)? A kde bere Kiarostami ty své krásné, milé a chytré chlapce? A když budete potřebovat silnější signál, vyjeďte autem šikmo svahem, kolem stromu to pak vezměte ostře doprava, až na kopec - no přece tam, kde i kopáč občas narazí na starověký hrob. ()
Film, ktory najviac ukazuje vplyv iranskej poezie na Kiarostamiho. 95 % ()
Nádherný film založený na minimalismu plném nádherných dialogů, lidí viditelných i neviditelných, kdy se celý příběh vine v duchu očekávání skonu. Opět hluboké íránské filmové pohlazení po duši filmofila. ()
Le vent nous portera. Všechny. Některé dřív, některé později a některé s pomocí bližních. Zřejmě. Příběh naznačuje, že není vše tak poetické, jak na první pohled vypadá, ale zlo, které se vyskytne v obci důvěřivých a dobrých je nakonec do okolního dobra přirozeně vstřebáno a člověk jako by měl až dojem, že přijde vniveč (dá-li se tak o "zlu" jako projevu jisté kategorie hovořit). Ačkoliv strůjce úkladů dosáhl svého, ale o jeho osobu zas až tak moc nejde, svou hru se zde zdají rozehrávat daleko vyšší síly než jen jedinci. Vítězství přijímání smrti jako něčeho přirozeného a tedy ne zlého, "pohádkové" vítězství té správné strany, která nedovolí smrti přejít do služeb zla. Smrt není zlá, je to jen odnášení větrem... Ale co já vím, interpretujte si to jak kdo chcete, mně se jen líbí ten přesah obrazově minimalistické, ale svým způsobem uchvacující výpovědi. Básně. ()
Krásný poetický film. Kdo si ho chce užít, musí být celé dvě hodiny v dobrém psychickém stavu, soustředěný, klidný. Film plyne klidným, pomalým tempem. Nic pro skalní příznivce amerických akčních produkcí. Je to navíc hodně symbolický a také trochu tajemný film, u kterého je třeba číst neustále mezi řádky. Zde není všechno černobílé a jednoduché. Stejně na konci nedostaneme odpovědi na všechny otázky a o to právě jde. Je to jeden s těch filmů, po kterém zůstanete pár minut sedět a přemýšlet o něm. Snímek může být také různě chápán: jako oslava života, jako sonda do života dnešního Íránu, jako střet dvou typů úplně odlišných lidí, jako úvaha o hranicích lidské etiky nebo třeba úplně jinak. ()
Vizuálne krásny film, bavil ma ten svet iránskej dediny, pre nás veľmi nezvyčajného vzhľadu. Ako je u režiséra zvykom, krajina je opäť zapracovaná do príbehu a hraje v ňom dôležitú rolu. Film plynie veľmi pomaly, hlavní hrdinovia celý čas čakajú na umretie jednej stareny, lenže tá nie a nie umrieť. Trochu ma otravovalo to ustavičné jazdenie autom na kopec kvôli signálu, ale posledná jazda s pointou stála za to. ()
Mimo jemne naznacovaneho pribehu, ktery je spise zaminkou pro jine uvahy, folklorniho zobrazeni me ten film fascinuje vynikajici praci s casem, ale hlavne s prostorem. Jak Kiarostami vytvori prehledne krivolaky svet kurdske vesnice, jak dokaze vytvorit orientaci v postavach, ktere casto nejsou ani videt je skvele. Navic si u toho jeste udrzi svuj styl. Mistrovske dilo. ()
Těšil jsem se již kvůli názvu. (Vítr nás odvane je název písně jedné kapely, tak pro si ji nedat při psaní. Vystihuje atmosféru filmu - kombinace existenciální tragiky, smutku přelomu, optimistické jásavosti.) Již předem jsme byli varováni MC Blažejovským, že jde o film náročný, plný významů, možná i bez významu. Pár lidí odešlo, pár mluvilo, někteří se jali spát. První půlhodinu jsem ztracen. (Následuje pár veselých spoilerů.) Někdo mluvil do telefonu, vyjel na kopec, mluvil do telefonu, pak s někým, kdo kopal (nebyl vidět), mluvil s chlapcem, ženou (Auta smrdí!), starcem, čekal až umře stará žena. A pořád stejně až do konce. Nikdo není unaven, žádná hoplá do vody. Jen lidská stehenní kost posloužila jako parníček. Skvělá hudba a všudypřítomný vítr. (Nelze si nevzpomenout na prudké vydechnutí větru jako apoteózy smrti v jednom skvostu Jespera Justa). Uhrančivé, uklidňující, konejšivé. Ale krátké. Vítr vás odvane až tam .. ............. ......, nebo také ne. ()
Neuvěřitelný vizuál a kompozice spolu s dějem vystavěným na banálních dialozích a situacích, nakonec vedou k zamyšlení nad životem samotným. Po shlednutí ve mne zůstal dokonale uklidňující pocit. ()
Ve snímku Vítr nás odvane se ukazuje snad nejvíce ze všeho vliv perské poezie na Abbase Kiarostamiho. Ostatně, ve filmu zazní několikrát i recitace. Verše vytváří jasné obrazy, v jejichž středu často leží krajina, a proto jsou na první poslech srozumitelné. Ale začnemeli uvažovat celou jejich hloubku a šířku světa, který vytvářejí a popisují, zjistíme, že o nich lze přemýšlet mnohem déle a nacházet v nich mnoho odpovědí a ještě více otázek. Stejné jsou Kiarostamiho filmy a obzvlášť snímek Vítr nás odvane, který může působit jako banální výlet na venkov, ale přitom naráží na otázky zcela fundamentální, otázky života a smrti. ()
Související novinky
Seminář íránských filmů
Filmový klub ve Veselí nad Moravou pořádá ve dnech 19. - 21. 3. 2010 Seminář íránských filmů. Program nabídne nejenom íránské filmy, které se již promítaly v našich kinech jako např. Klíč, Chuť… (více)
Velkofilm poetiky každodennosti. Věci se dějí. Nějak, těžko říct jak, ale hlavní poznání jejich návaznosti je v nepředvídatelnosti. Je to určitý mechanismus fungování našeho světa, který těžko ovlivníme - a platí to jak pro dobré události, tak ty špatné. Na tu z druhé kategorie zde čeká filmový štáb v jedné zapadlé íránské vesničce, jenže věci se nedějí tak, jak chtějí. Toto je vlastně jediné, co zde tvoří nějaký narativ a jelikož je to film silně poetický, začne být časem jasné, že není tím primárním. Ono se zde vlastně vůbec "nic neděje", určité posuny se dějí po strašně dlouhé době a spousta scén se často opakuje (třeba jízda na kopec kvůli lepšímu signálu). V čem teda tkví mé nadšení? Ve všem, co se děje mezitím - a to je vlastně celý film. Už od začátku film dává najevo, že některé postavy, které nejsou důležité, zde sice uslyšíme, ale neuvidíme. Ze štábu vyčnívá (a stává se tak hlavní postavou) jen režisér Behzad, zatímco zbytek týmu je vidět jen v jedné scéně a to v tak velkém celku, že se sotva dají identifikovat. Mají stejný cíl, ale podstatný je jen Behzad. Ten chodí po vesnici, domlouvá se s vedením, shání informace o zdravotním stavu nejstarší a těžce nemocné občanky vesnice a stejně jako zbytek štábu čeká na její smrt, jelikož chce zdokumentovat ceremoniál jejího pohřbu. Jenže smrt nepřichází a tak stále chodí po vesnici, povídá si s vesničany, shání mléko, holí se, pije kafe, na kopci hledá signál, kouká na želvu... a přitom si něco uvědomuje. Celé je to spirituální metafyzická cesta za pochopením smyslu života, stejně tak i polemika o životu a smrti, životě a "životě", různorodosti životních událostí každého jednotlivce a jejich nepatrná propojení a celé je to zabalené do skryté a nenásilné fascinace tím, že život obecně takhle funguje. Takový film jsem chtěl vidět celý život, jen jsem nevěřil, že v takové podobě existuje, ale je a já jsem z něj naprosto nadšený. Je to dost podobné filmům V bílém městě nebo Lisabonský příběh, kde ústřední postava zažívá něco podobného pouhými návštěvami různých míst, ale Vítr nás odvane v tomhle zachází nejdál, jelikož jeho filozofický rámec je sice prostý, ale neuvěřitelně hluboký. Vlastně je to takový dlouhý dodatek, kde cesta do zemětřesením postižené oblasti přinese, skrze setkání s přeživšími vesničany, nečekaný pohled na situaci. Vítr nás odvane nás zavádí také do vesnického prostředí, kde se věci ději vlastním tempem a obyvatelé v něm život berou jak jde, ale nepřemýšlí nad tím, zatímco Behzad nad tím začne přemýšlet, jelikož zde tráví nějaký čas a chce prostředí, ve kterém je, přijít na kloub. Popostrčí ho všichni a všechno, aniž by si to kdokoli uvědomil. A Behzad postupně začíná chápat tajemství života, takže z ne zrovna příjemného cynika odsud odjíždí s úsměvem na tváří a pár rychlými fotkami, které si nechá na památku z místa, kde mu vše došlo. Teď to možná zní jak ezoterický film, ale není tomu tak, dokonce zde ani není nic náboženského, jen je to meditace z místa a situace, kde je spousta času na přemýšlení. I ty časté cesty na kopec mají svůj smysl, jelikož při nich Behzad zažije vždy něco jiného, co se opět může zdát zbytečným, ale vše dává podněty k přemýšlení - Behzadovi i divákovi. Třeba scéna se želvou je v tom docela jasná - Behzad ji pozoruje, přičemž je vidět, že už není nejmladší a má dokonce lehce prasklý krunýř, ale žije dál. Behzad ji pak převrátí na záda a odjede, ale želva se pak sama vrátí na nohy a jde dál. O nějakou dobu později pak na stejném místě pozoruje hovnivála, ale nechává ho být, protože teď nemá smysl mu jakkoli ubližovat. V čemž je hned další vrstva o plynutí zvířecího života, který je jednoduší na uchopení, když si ho zvířata víc neuvědomují, ale jeho mechanismy jsou dost podobné lidským, jen mají (pro nás) jasnější pravidla i provázanost. Geniální je i symbol nalezené lidské stehenní kosti, kterou Behzad dostane a v autě ji vozí u volantu jako určitý "talisman", symbol smrtelnosti, díky které si připomíná, proč zde je, ale na konci ji vezme a hodí do řeky. Přichází s tím další vrstva - smrt přijde pro každého, je to konec a co je po ní nikdo neví, ale proč si neustále připomínat smrtelnost a psychicky se deptat "přípravou" na ní, když ještě žijeme a zatím k ní nemáme blízko jako ta stará žena. I jednotlivá setkání s obyvateli, nakolik se rozhovor majitelky kavárny s manželem nebo potkání dojičky pracující ve sklepě může zdát o ničem, má své kouzlo, jelikož vše pak krásně zapadá do celkové mozaiky lidských osudů. Je to jedna vesnice, ve které žijí různorodí lidé, ale málokterý film umí ukázat poetiku různorodosti osudů tak působivě. Veškerá recitovaná poezie je pak spíš trošku navíc, jako určité zjednodušení, ale rozhodně mi nevadila. Fascinace životem jako takovým se projevuje i v samotné krajině, která je, jako v mnoha Kiarostamiho filmech dominantní a jakoby sama říkala, že bez ní by se neděly tyto osudy a neexistovali tito lidé. Je až neuvěřitelné, jaký to má rozsah a jak to skrze dominantní celky, ve kterých je podstatné naprosto vše, co je v záběru vidět a hru se zvukem se zdrojem v rámu nebo mimo rám umí působit, když se na to divák dokáže naladit. Propracovanost jednotlivých záběrů je zde opravdu neuvěřitelná. Já jsem dostal nejen skvělý filmový zážitek, ale jeden z největších životních filmových zážitků. O to víc jsem rád, že jsem si zrovna Vítr nás odvane nechal na samý konec Kiarostamiho tvorby, jelikož je to jeho opus magnum a teď už mi je naprosto jasné, proč po něm nedokázal natočit nic takového jako předtím. Je to jeden z nejkrásnějších filmů, jaký jsem kdy viděl a kdybych je měl řadit, byl by určitě mezi třemi nejlepšími. A to samé platí i o závěrečné scéně, která se, opět, může zdát, jako že je úplně o ničem, ale vše, co se v ní děje, tak krásně podtrhuje předchozí dění, že z toho mám jen obrovskou radost. Je to působivá, velká tečka za jeho předchozími filmy, která se vrací k tématům některých z nich a dává jim definitivní rozuzlení, shrnující pointu, která ve mě zůstane ještě dlouho po odjezdu posledního auta. 5* () (méně) (více)