Křížová cesta

Slovo Bůh nabírá v tomto filmu výrazné podobnosti se slovem Voldemort. Dlouho ho nebudu chtít slyšet. Figuruje zde jako prostředek k vymývání mozku, aplikovaný diktátorskou matkou na dospívající dceru. Ta má ve čtrnácti letech pocit, že dělá bez výjimky všechno špatně a silným vlivem katolického náboženství dochází k zásadnímu rozhodnutí. Ona sama si připadá pro svět nepotřebná, ale proč nepomoci nemocnému bratrovi? Upne se k tomu jako jedinému východisku, jak pomoci bližnímu svému, být potřebná pro svět. Odříkání a maximální skromnost. Sebeobětování se pro dobro celé armády. Její konec je matkou označován jako zázrak, ale doopravdy je největším proviněním proti lidské svobodě. Člověk si uvědomí, jak je důležité, aby mělo dítě volnost. Mnozí konečně dojdou k závěru, že jejich dětství bylo vlastně šťastně, ač dle definice tohoto filmu ovlivněné satanskými rytmy či svody. (07.07.2014)

Vlastne sa mi stále potvrdzuje, že všetko už bolo natočené, takže jediným novátorským prvkom môže byť jedine forma. príbeh Krížovej cesty nie je popravde nič zvláštne, paralela so životom Krista mi až tak žily netrhala. Ale práve tou netradičnou formou (či je až tak originálna, je na úvahu) v kombinácii s vyššie spomenutým sa z filmu stáva malá filmová udalosť sezóny. Nemecké filmy, aj drámy, majú pre mňa jedno malé špecifikum. Ich dialógy pôsobia totiž takmer vždy úsečne, ironicky a pri všetkej vážnosti nejakým svojským nemeckým spôsobom komicky. Pred premietaním nám uvádzač na IFF povedal, že nám pri tak vážnom filme neželá príjemnú zábavu, ale aby sme pochopili posolstvo. Na žiadnom inom filme festivalu som však nezažil tak nahlas sa smejúce kino, ako pri Krížovej ceste. Nemci (a Rakúšania) sú proste ťažkí ironici a asi preto mám tak aj ich súčasnú tvorbu rád. Zrejme nutné opätovné zhliadnutie kvôli množstvu dialógov. 90%. (15.11.2014)

Jeden z nejsilnějších zážitků KVIFF 2014. Bravurní scénář, podpořený nejen naprosto uvěřitelným herectvím, ale také absencí hudební složky a jakéhokoliv pohybu kamery (ehm, tedy dva maličké pohyby tam jsou). Oceňuji i přístup režiséra, který neukazuje na nikoho a na nic prstem obvinění, neutočí, neposmívá se. A ještě k tomu umí i ve filmu, který rozechvěje, pracovat s humorem. (13.07.2014)

Od úvodu bolo skutočne náročné počúvať tie dialógy, ktoré na mňa vplývali ako nahriate ihly, ktoré sa so 100% úspešnosťou zabárali do ktoréhokoľvek nervu na mojom tele. Je však nad svetlo sveta jasné, že toto bol režisérov úmysel, ktorý chcel poukázať nato, že prehnaná viera v "niečo", v kombinácii s nátlakom okolia, môže byť ako zbraň, ktorá dokonale vymetie rozum zo zdravo mysliaceho, nepoškvrneného jedinca (Mária). Zmiatol ma až záver, ktorý z môjho pohľadu tak či onak potvrdil, že medzi nebom a zemou je "niekto", kto vďaka neobmedzenej, neviditeľnej sile stojí za zrodom zázraku, čo tak či onak, v tomto prípade, hraničí s propagandou BOHA. Som ateista, "vieru" vnímam odlišne (dobro v ľuďoch, zlo v ľuďoch), nemyslím si, že by bolo zapotreby za každý úspech ďakovať imaginárnemu "priateľovi", ktorý sa nám hrdo v najťažších situáciách otáča chrbtom. VŠETKO JE TO O ĽUĎOCH a odlišnom chápaní situácie. Moje nižšie hodnotenie však súvisí s neúspechom tvorcov vcítiť sa do role Márie (to meno asi nebude náhoda), lebo len pobúrenie myšlienkou príbehu nestačí, čo dokonale v dvoch vetách vysvetlil POMO: Mladé dievča, zmietané náboženským brainwashom a tyranskou matkou. Dlhé statické zábery bez hudby, slušne zahrané, obrazovo strohé a príliš chladné - akoby sme s trpiacou postavou ani nemali súcitiť. (02.02.2015)

Opravdová událost. Rámec čtrnácti zastavení není použit samoúčelně, naopak, příběh dospívající Marie s křesťanskou symbolikou civilně komunikuje a vrstevnatě polemizuje s náboženským fundamentalismem. Přitom se ale nestává tupou proti-náboženskou agitkou, ale funguje jako zničující a do posledního detailu vypiplané rodinné drama. Některé scény jsou až seidlovsky vypiplané k tvrdé ironii (tělocvična), jiné naprosto unikátně kombinují realismus a ikoničnost "zastavení". Křížová cesta dokáže být jedním dechem emocionálním KO i nesmírně promyšleným estetickým gestem. Propracovanost scénáře je strhující a pokud někde můžeme hovořit o vybroušenosti do posledního detailu, je to v tomto filmu (zpovědní scéna!). Dietrich Brüggemann navazuje na nejlepší tradici rakouské a německé kinematografie s její schopností věcně proniknout do středu patologického jevu a nechat diváka prožít jeho banalitu a destruktivní následky. Film-monstrum, odhalující tenkou hranici mezi láskou, obětavostí a fanatismem. (07.07.2014)