Divoké historky

Prozatím asi nejlepší kino-zábava letošního roku. Šest velmi černohumorných (a občas i překvapivě brutálních) povídek, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, čehož výsledkem jsou vzápětí situace ne zrovna obyčejné. Jednotlivé příběhy jsou co kvalitou vzácně vyrovnané - některé se mi samozřejmě líbily o něco méně než další (u mě vede redneck, inženýr Bombička a hlavně nepodařená svatba), ale žádnou bych nenazval významným kvalitativním propadem. Pokud bych musel něco vytknout, tak snad jedině to, že občas mi vypointování příběhů či některé dějové zákruty přišly předvídatelné o něco dřív, než bývaly měly. Za to bodík dolů, ale jinak velké doporučení. (25.09.2014)

Poviedky "Audi vs. redneck" a "zrazená tehotná" su majstrštykové - prvá atmosférou a formálnou nápaditosťou, druhá dialógmi a zabijáckym vypointovaním už tak pekelne vyhrotenej situácie. Úvodná predtitulková scénka taktiež skvelá, s nezabudnuteľným prechodom do názvu filmu. Ostatné historky slušné, iba posledná mohla byť kratšia, chvíľami sa v sebe zbytočne utápa. Ako celok pocitovo i formálne nejednotné, ale vždy dostatočne zábavné. Konečne niekto tak trefne sfilmoval naše každodenné spoločenské úzkosti a nesúhlasy so systémom. (23.07.2014)

Několik povídek, které spojuje neskutečná vyhrocenost. Jak už to tak bývá v povídkových filmech, někleré bachorky jsou lepší jiné horší, s tím že tady tady i ty horší jsou pořád dost dobré, nekompromisní, násilné a vtipné. Za nejlepší bajku považuju Dr. Bombičku a jeho trable s parkovaním včetně řešení. Nezapomenutelná je svatba, to fakt mít druhej den svatbu, tak tam přijdu vyklepanej jak ratlík. (15.10.2014)

Mnohé filmy mají třeba buď škaredou prdel, nebo nevzhledné kozy, rozplizlé bradavky, chlupaté nohy, přerostlého bobra, křoví v podpaždí, mezi nohama srolovaného vykuchaného netopýra, jsou duté jak frýšop, unyle funí, špatně kouří, nechtějí se nechat vylízat, líně přirážejí či prostě jen čpí jako dveře od hajzlu na rybářské lodi. Opravdový a intenzivní divácký orgasmus se vším všudy proto prožívám tak maximálně jednou až dvakrát do roka, protože objevit dokonale estetický, chytrý a ultimativně zábavných kousek, to je jako se do zblbnutí hrabat rypákem v bordelu, abyste jednou za sto přeoraných kubíků narazili na opravdového lanýže. A tihle patagonští Bakaláři na mě vskutku zapůsobili jako kus perfektně středně propečené argentinské svíčkové s dokonale zlatavými kroketami mezi jetou připálenou flákotou z nuceného výseku s prošlým bramborovým salátem. Skvostně natočeno, famózně zrežírováno, úžasně zahráno a navíc se skvělými dialogy a pointami. Jako vždy se nechci nikoho ani slůvkem dotknout, avšak myslet si můžu, co chci, a zrovna teď si myslím, že méně než čtyři tomu může dát jen naprostý pičus nebo ve vlastní důležitosti se utápějící sebestředný bukanýr. Ale to se odehrává jen v mé hlavě poté, co jsem si přečetl pár „erudovaných“ hlenů zdejších artových teplometů, a ventilovat to rozhodně nikde nebudu. A teď mě omluvte. Když jsem dnes divoce brázdil městský okruh ve své vytuněné Škodě 120 GLS, míjel mě ten tlustý vysolárkovaný tunelář s pedikůrou od vedle a ukazoval na mě fakáče. Je čas posrat mu Kvésedmičku. (04.03.2015)

Vykalkulovaný tah na zlomyslné pointy nutí diváka nebrat tu tvůrčí snahu příliš vážně, což je docela škoda, protože když vezmu úvahu, že morálně jsem si s tím sednul jen u inženýrské odysey, a že svatební veselice nabídla vše, co její předchůdci ne, tedy především naspídovaný kolotoč absurdity, která ta cynická životní poselství předkládá s naprostou suverenitou a lehkostí, jakoby ji napsal sám život, nelze nemyslet na to, že tvůrci měli na víc. (29.12.2014)