poster

Paříž patří nám

  • Česko

    Paříž nám patří

    (festivalový název)
  • Francie

    Paris nous appartient

  • anglický

    Paris Is Ours

  • USA

    Paris Belongs to Us

Mysteriózní / Drama

Francie, 1961, 141 min

  • VojtisekII
    ***

    První Rivettův celovečerák není moc podobný těm, které jsem od něj dosud viděl. Už tady se pravda objevují motivy pro Rivetta typické (herci zkoušející divadelní hru, ženská hlavní hrdinka, záhada), ale zbytek je úplně odlišný. Rivette se v mnou dosud viděných filmech snaží potlačit autora: natočený materiál příliš neupravuje (dlouhé záběry ve kterých jsou postavy vidět skoro celé), nechává "zmizet" vypravěče a dává divákovi film volně k dispozici. V Paříž patří nám je ale ještě pod vlivem auteurismu a snaží se film (a diváka) "ovládat". Existenciální krizi mladých lidí zobrazuje pomocí avantgardních prostředků, ale Godard nebo Resnais to udělali dřív a líp. Pro mě zklamání.(28.7.2008)

  • Dionysos
    *****

    Bojovat proti fašismu ve Španělsku je těžké, ale bojovat proti celosvětovému amorfnímu fašismu beze jména a bez hranic je ještě těžší. Není se pak co divit, když v paranoidní a bezútěšné bitvě se vzduchoprázdnem začínají lidé páchat (sebe)vraždy. Proti zdánlivě neexistujícímu nepříteli je totiž potřeba o to víc vnitřní síly, houževnatosti a vnitřní rozhodnosti, kterou ne každý může unést. Zkouška totiž může přijít brzy, třeba už jen při nacvičování neperspektivní Shakespearovy hry. Kdo zvítězí? Snaha udělat hru podle vlastního přesvědčení, byť divácky a masově možná málo stravitelného a ekonomicky nerentabilního, nebo podlehnutí diktátu vnějších sil? Možná že ty jsou tím nepřítelem, kterého se celou dobu snažíme spatřit. (A nebo taky ne, kdo ví co chtěl Rivette říci...)(27.3.2013)

  • Hwaelos
    *

    Popravdě jsem tušil, při tom všem, co jsem o Rivettovi četl, že jeho mi jeho tvorba nebude sedět, ale že to bude až tak k uzoufání, jsem nečekal. Paříž patří nám je jeden z těch filmů, u nichž by měli uvádět na festivalech nikoli reálnou, ale subjektivní délku, protože to bylo téměř k neukoukání (to je samozřejmě zlehčující nadsázka, ale popravdě to dost odráží, co se mi při sledování honilo v hlavě). Motivicky a strukturně je to starší bratříček Záhady Silver Lake, která byla ale ve výsledku koheznější a uvědoměle zábavná v uplatnění principu surface play a v baudrillardovském řádění s popkulturními odkazy. Co se honilo v hlavě Rivettovi, když vytvářel tuhle plytkou nedetektivku o celosvětové konspiraci (která neexistuje) s repetetivními, mizerně napsanými dialogy, se neodvažuju soudit.(14.8.2019)

  • crass.48
    *****

    Paříž nám patří splňuje tři znaky, o kterých se prý říká, že spojují Rivettovu tvorbu, naprosto dokonale. Je zde ženská hlavní hrdinka, pátrání i divadlo. A přesto je neobyčejný v tom, že byl natočen podle klasického scénáře. Není tak inovativní v technice natáčení jako třeba U konce s dechem. Již zde se projevuje zaujetí vyprávění. Je to ten typ filmu, kvůli kterému nepřestávám sledovat další - z každičkého záběru čiší nadšení a šílená láska k filmu a k filmování. To se projevilo i tím, že se natáčení s vypůjčeným vybavením navzdory finančním potížím po dvou letech přece jen dokončilo. Popisek mysteriózní sem sedí jako k žádnému jinému filmu, Rivette mate jako o závod. Může to být vlastně alegorie na studenou válku. Žádná válka se nekoná, žádné opravdové celosvětové spiknutí neexistuje, a přesto to na životu odnese docela dost lidí. Dále to může být vysvětlení toho, co Rivetta na filmu zajímá a co ho možná trápí na tvorbě fikce. Ten, kdo ji tvoří, nese odpovědnost za důsledky této fikce. Paranoidní představa o všeobecném spiknutí, kterou šířil Philip Kaufman, měla za důsledek několik zločinů a neštěstí. Rivette se této odpovědnosti ve svých pozdějších filmech zbavuje tím, že nechává fikci tvořit mnoha lidmi, ta se pak stává tak neprůhledná, že již žádné nebezpečí nehrozí.(9.7.2008)

  • Matty
    ***

    Rivettův přístup k postavám jeho pseudodetektivky je předznamenán úvodním citátem Charlese Peguyho „Paříž nepatří nikomu.“ Toto tvrzení je nejen v rozporu s názvem filmu, neodpovídá ani názoru většiny aktérů, kteří se naopak domnívají, že město nad Seinou patří jim, že oni mají výhradní právo stanovovat pravidla hry (nemysleli si náhodou totéž sebevědomí cinéasts francouzské nové vlny?). Aby své nicotné existenci dodali vyšší smysl, hrají si na hrdiny (shakespearovsky) velké tragédie, přesvědčují se, že jsou zapleteni do mezinárodního komplotu. Sami si volí perspektivu, kterou chtějí své malicherné problémy vidět. Film jim však nevychází vstříc – uměle nevytváří dramatické napětí, nepodporuje detektivně-thrillerové rámování uplatněním žánrových konvencí. Vyjma několika „špionážních“ záběrů z ptačí perspektivy, které naznačují, že hrdinové své osudy nemají ve svých rukou, jak se domnívají, že jsou jenom figurkami ve hře někoho mocnějšího, zřejmě právě režiséra („herní“ interpretaci podporuje opakované využití šachovnicového motivu v mizanscéně). ___ Zásluhou strohého podání vychází najevo marnivost pařížských intelektuálů, uzavřených do svých vykonstruovaných světů, přesvědčených o vlastní veledůležitosti a nedotknutelnosti. Jsou směšní svými planými debatami i tím, jaké absurdní konstrukce musí vytvářet, aby v jejich životech docházelo k něčemu dramatickému. Věřím, že přeintelektualizovanost hrdinů měla pozérství této sorty lidí parodovat. Extrémně nekomunikativní (skoro autistický) film však ani v tomto, ani v žádném jiném ohledu jistotu ohledně svých záměrů nenabízí. ___ Postavy se vyžívají v záhadách, mluví v hádankách a nic neberou vážně. Tedy s výjimkou poněkud bezbranné hlavní hrdinky, která je sice mnohem senzitivnější než všichni přítomní muži, ale o to snáz může podlehnout uměle navozované představě zásadní konspirace a tím spíše bychom ji neměli brát za spolehlivou průvodkyní vyprávěním. ___ Rivettův celovečerní debut je hloubavějším filmem, než s jakými prorazili Truffaut či Godard. Nemá spontánní švih U konce s dechem, natož vřelost Nikdo mne nemá rád. Beze spěchu se noří do paranoidního společenského ovzduší Paříže, potažmo celé západní společnosti konce 50. let. Pod vlivem Pirandellových divadelních experimentů se zamýšlí nad možnostmi prolínání světů reálných a světů možných (postavy v některých scénách plynule přecházejí od divadelních replik k běžné mluvě). Využívá atmosféry strachu z jaderné války a babylónského zmatení jazyků (záběr z Metropolis) a zároveň obojí znevažuje. ___ Není to film zábavný, ani dost dlouhý, aby to mělo dopad na naše vnímání času (jako u pozdějšího Rivetta), ani si nemyslím, že by byl světoborně zrežírovaný, ale přinejmenším dopomáhá udělat si komplexnější obrázek o „milieu“, v němž se zrodila francouzská nová vlna. 60%(4.9.2013)

  • - Keď režisér Rivette začal nakrúcať v lete roku 1958, scenár bol napísaný niekoľko mesiacov predtým, no producentov nezaujímal. Rivette si požičal 80 000 frankov od Cahiers du cinéma na niekoľko škatúľ filmu, kamera a laboratórium boli na úver a technici a herci boli najatí ako partneri "s plnou účasťou“. (Raccoon.city)

  • - Komplikovaný děj filmu, plný zákrutů a slepých uliček, se v době svého vzniku nesetkal s příznivou odezvou diváků. K lepšímu pochopení jeho záměrně unikavé struktury přispěl po premiéře sám Rivette, když jej označil za „nedokončené dobrodružství“. Míní tím, že svět je ve své složitosti nepostižitelný jednou myšlenkou, filmem, a nepředkládá před nás jednoduchá řešení, po kterých touží hrdinové jeho filmu. Jejich naivní představu o vlastnictví Paříže, vyjádřenou názvem, kontruje v úvodních titulcích citátem francouzského básníka Charlese Péguyho: „Paříž nepatří nikomu.“ (Zdroj: Letní filmová škola)