Paříž patří nám

Dlouho jsem neviděl tak komplexní a tvrdé dílo jako Merry-Go-Round a doteď jsem marně hledal jeho genezi napříč dalšími Rivetty. Zde je: Paříž nám patří je vizuálně i dramaturgicky mnohem propracovanější, než ležérní debuty Godarda i Truffauta. Rivette nepotřebuje Novou vlnu - už tohle je jeho vlastní kino. Málokdy se zde prolnou výpůjčky ze stylu jeho kolegů (záběry - "mrtvolky" u finské modelky v bytě). Zde nejde jen o detektivku, nejde ani o generační náladu či výpověď, rozhodně nejde o žánrovou studii, ale jde o svět, pobyt na něm, o způsob existence v něm, o hodnoty, které v něm zastáváme. A to vše je výsostně podáno nikoliv jako moralistní studie (k té mi tíhla třeba Šílená láska), ale nazíráno skrz vratkost a zmatení všech soudů a především - skrz vratkost a nevyhraněnost nevinnosti, kterou je hlavní představitelka nositelkou. Mnohem víc, než jakékoliv filmy Rivettových kolegů z té doby, mi Paris nous appartient připomněla Dolce vita. Zde ovšem bloudí dívka a hledá pravdu skrytou za vnějšími fakty. Za celou dobu mě nepřestala vzrušovat rafinovanost obsazení určující hlavním hybatelům příběhu v nejlepším případě vedlejší role a z bezbranných druhořadých postav činící hlavní aktéry příběhu. Kromě toho je tento film matečným krystalem nejméně poloviny veškerých rivettovských témat, které jsem měl možnost vidět. Výsostné! (01.11.2015)

První Rivettův celovečerák není moc podobný těm, které jsem od něj dosud viděl. Už tady se pravda objevují motivy pro Rivetta typické (herci zkoušející divadelní hru, ženská hlavní hrdinka, záhada), ale zbytek je úplně odlišný. Rivette se v mnou dosud viděných filmech snaží potlačit autora: natočený materiál příliš neupravuje (dlouhé záběry ve kterých jsou postavy vidět skoro celé), nechává "zmizet" vypravěče a dává divákovi film volně k dispozici. V Paříž patří nám je ale ještě pod vlivem auteurismu a snaží se film (a diváka) "ovládat". Existenciální krizi mladých lidí zobrazuje pomocí avantgardních prostředků, ale Godard nebo Resnais to udělali dřív a líp. Pro mě zklamání. (28.07.2008)

Popravdě jsem tušil, při tom všem, co jsem o Rivettovi četl, že jeho mi jeho tvorba nebude sedět, ale že to bude až tak k uzoufání, jsem nečekal. Paříž patří nám je jeden z těch filmů, u nichž by měli uvádět na festivalech nikoli reálnou, ale subjektivní délku, protože to bylo téměř k neukoukání (to je samozřejmě zlehčující nadsázka, ale popravdě to dost odráží, co se mi při sledování honilo v hlavě). Motivicky a strukturně je to starší bratříček Záhady Silver Lake, která byla ale ve výsledku koheznější a uvědoměle zábavná v uplatnění principu surface play a v baudrillardovském řádění s popkulturními odkazy. Co se honilo v hlavě Rivettovi, když vytvářel tuhle plytkou nedetektivku o celosvětové konspiraci (která neexistuje) s repetetivními, mizerně napsanými dialogy, se neodvažuju soudit. (14.08.2019)

Tohle je přesně film, po jehož skončení a poté, co jsem na chvíli zůstal v němém úžasu, mi ještě víc došlo, jak byl snad po celou dobu E X C E L E N T N Í. Přitom dlouhou dobu jakobych neměl úplně jasno, co přesně sleduji, jen jsem postupně dostával stále zajímavější mozaiku vztahů, setkání, scén a postav, které dohromady (přímo nebo nepřímo) pojí pravidelná zkouška jedné divadelní hry. Samotného mě překvapilo, že jsem se u bezmála dvou a půl hodin filmu nové vlny vůbec nenudil (až jsem víckrát čekal, že už to brzy přijde a nic... :o)), ale nejenže pan režisér má snad všechny scény perfektně natočené, nasmímané a sehrané, přestože většinou (alespoň pro mě) méně známými herci, ale pravidelně pro udržení pozornosti dávkuje kus zneklidnění pomocí různých konspirací, zmínek o záhadné sebevraždě, pozvolna gradovanými konflikty, které ve mě vždycky vyvolaly napětí a tušení, že se tady začne něco velkého dít a že právě proto mi NESMÍ NIC důležitého UNIKNOUT! Podobě zajímavou hru s divákem s pozdním překlopením filmu do jiného žánru si v různém provedení vyzkoušelo před tím i poté určitě mnoho režisérů (byť asi málokdo tak originálně „matoucím“ způsobem jako Jacques Rivette), většina takových filmů mě dnes už tolik nepřekvapí a často mě v nich ty dlouhé rozjezdy plné vztahových propletenců, než přijde zločin nebo smrt, moc neberou. Ale Rivettovo autorské černobílé kino mě fascinovalo a stejně jako u některých dalších filmů francouzské nové vlny (např. Banda pro sebe) si mě získala i ta civilně uvolněná atmosféra „zlatých šedesátých“ ve společnosti mladých lidí s jejich touhy a sny... posléze pro některých z nich tedy i s tragickým zakončením. Originální a hodně zdařilé. [95%] (06.01.2023)

Rivettův přístup k postavám jeho pseudodetektivky je předznamenán úvodním citátem Charlese Peguyho „Paříž nepatří nikomu.“ Toto tvrzení je nejen v rozporu s názvem filmu, neodpovídá ani názoru většiny aktérů, kteří se naopak domnívají, že město nad Seinou patří jim, že oni mají výhradní právo stanovovat pravidla hry (nemysleli si náhodou totéž sebevědomí cinéasts francouzské nové vlny?). Aby své nicotné existenci dodali vyšší smysl, hrají si na hrdiny (shakespearovsky) velké tragédie, přesvědčují se, že jsou zapleteni do mezinárodního komplotu. Sami si volí perspektivu, kterou chtějí své malicherné problémy vidět. Film jim však nevychází vstříc – uměle nevytváří dramatické napětí, nepodporuje detektivně-thrillerové rámování uplatněním žánrových konvencí. Vyjma několika „špionážních“ záběrů z ptačí perspektivy, které naznačují, že hrdinové své osudy nemají ve svých rukou, jak se domnívají, že jsou jenom figurkami ve hře někoho mocnějšího, zřejmě právě režiséra („herní“ interpretaci podporuje opakované využití šachovnicového motivu v mizanscéně). ___ Zásluhou strohého podání vychází najevo marnivost pařížských intelektuálů, uzavřených do svých vykonstruovaných světů, přesvědčených o vlastní veledůležitosti a nedotknutelnosti. Jsou směšní svými planými debatami i tím, jaké absurdní konstrukce musí vytvářet, aby v jejich životech docházelo k něčemu dramatickému. Věřím, že přeintelektualizovanost hrdinů měla pozérství této sorty lidí parodovat. Extrémně nekomunikativní (skoro autistický) film však ani v tomto, ani v žádném jiném ohledu jistotu ohledně svých záměrů nenabízí. ___ Postavy se vyžívají v záhadách, mluví v hádankách a nic neberou vážně. Tedy s výjimkou poněkud bezbranné hlavní hrdinky, která je sice mnohem senzitivnější než všichni přítomní muži, ale o to snáz může podlehnout uměle navozované představě zásadní konspirace a tím spíše bychom ji neměli brát za spolehlivou průvodkyní vyprávěním. ___ Rivettův celovečerní debut je hloubavějším filmem, než s jakými prorazili Truffaut či Godard. Nemá spontánní švih U konce s dechem, natož vřelost Nikdo mne nemá rád. Beze spěchu se noří do paranoidního společenského ovzduší Paříže, potažmo celé západní společnosti konce 50. let. Pod vlivem Pirandellových divadelních experimentů se zamýšlí nad možnostmi prolínání světů reálných a světů možných (postavy v některých scénách plynule přecházejí od divadelních replik k běžné mluvě). Využívá atmosféry strachu z jaderné války a babylónského zmatení jazyků (záběr z Metropolis) a zároveň obojí znevažuje. ___ Není to film zábavný, ani dost dlouhý, aby to mělo dopad na naše vnímání času (jako u pozdějšího Rivetta), ani si nemyslím, že by byl světoborně zrežírovaný, ale přinejmenším dopomáhá udělat si komplexnější obrázek o „milieu“, v němž se zrodila francouzská nová vlna. 60% (04.09.2013)