Vlak

jeden Francuz /jean-Louis Trintignant/ a jeho zydovska priatelka utekaju pred nacistickym hnojom, ktory sa vtedy jaxi rozmohol v Europe. Nechyba dobytci vagon, ale nastastie nejde do smutne znamych taborov, ide len o utek. Pierre Granier -Deferre /heroin, Kocka/ natocil dalsi vysoko kvalitny film, Trintignant vzdy vedel hrat, Romy Scneider tiez, videl som aj mladu Ancu Wiazemsky /Teorema 1968/. Film je to hlavne depresivny, lebo ich laska mala v tych rokoch vysoko tragicky potencial : 80 % (01.06.2019)

Film mi přišel hodně tezovitý a hodně tlačil na pilu v tom, jak má divák koho chápat. Třeba ty vložené dokumentární černobílé vsuvky hloupoučkému divákovi říkají, podívej, oni se smáli, ale lidé umírali! No není to hrůza? Samozřejmě že je to hrůza, ale ne když mne u filmu do podobného názoru někdo křečovitě nutí. Celé to putování za nejistotou, poznávání se dvou lidí, kteří mají při té dlouhé cestě dost času na rozhovor a poznání jeden druhého, by mohlo být zajímavé, kdyby to nebylo poněkud povrchně, křečovitě a skutečně tezovitě natočeno. Od začátku je jasné, jaké emoce z nás film chce dojit a dojí je někdy poněkud neústrojně. Mne osobně ani hlavní postavy nedostaly třeba jako v Přízraku lásky, kde hrál s Romy Scheiderovou Marcello Mastroianni. Možná kdyby snímek byl komorním dramatem v jedné kulise... jenže to by pak šlo spíše o divadlo. Zde je skutečně nejsilnější až závěr, kdy hrají jen pohledy a gesta. Vadily mi i ty podivné střihy a skoky v čase a místě příběhu. (30.08.2013)

Film se zmítá ve značném rozpolcení. Z dnešního pohledu bychom ho nazvali televizním snímkem. Skvělí herci, ale bohužel ostatní složky pokulhávají. Mě jako kameramana doslova drásalo obrazové klišé světla v dobytčáku. Film si může dovolit nemít obličeje herců stále rozjásané, jako to měla televize. Tady, přestože se děj podstatnou dobu odehrává ve vagóně pro dobytek, kde nejsou okna, světelná nálada se mění. kamera zásadně nesnímá celek vagónu, aby se divák neorientoval a podle dení doby se světno nepochopitelně mění. Když je den, je vše přezářené, večer, když se zapálí petrolejka, je světlo žluté a poprvé aspoň trochu reálné a když je tma a většina cestujících spí, je světlo tmavě modré jako od noční oblohy. Pokud vlak vjede do tunelu na chvíli se trochu setmí. Je to vlastně televizní svícení, které nemá s tím filmovým moc společného. Černobílé archivní výplně byly snad zbytečné a určitě dlouhé. Samotný závěr mě vlastně zklamal, protože předznamenal určitý posun, který se ovšem už nekonal. (06.10.2019)

Názov skutočne neklame, vlak sa nachádza v drvivom počte záberov a keď ho nevidno, tak ho počuť. Finále filmu sa však odohráva už v meste. Ide vo svojom jadre o milostný príbeh určený najmä pre romantické ženy, ale na pozadí tragických udalostí. Nejde tak o žiaden sentimentálny príbeh, dočkáme sa aj veľmi znepokojivých záberov. Záver je ale patrične otvorený, domnievam sa však, že ak by scenár hneď troch autorov (možno tu bol problém) bol jasnejší, priklonil by som sa k štyrom hviezdam. No a ďalší menší problém som mal s hlavnou mužskou postavou. Trintignant tu pôsobí ako čestný muž, ale v podstate bez problémov podvedie manželku a ako sa neskôr dozvieme, nebolo to prvýkrát. Tie emócie ale na mňa fungovali. 70% (04.10.2019)

Pro mě osobně velmi silný film situovaný do válečného roku 1940, kdy sever Francie obsazovali Němci. Mnoho Francouzů prchalo ve vlacích na ještě stále svobodný jih. V jednom z vlaků potkává otec rodiny Julien krásnou tajemnou ženu. Mezi nimi je tolik nevyřčeného. Přesto se zrodí silný cit, který nechtějí pojmenovat. Nemá to smysl. Vlak přece dorazí do své cílové stanice, kde na Juliena už čeká jeho těhotná manželka a dcera. Film o lidské důstojnosti a cti, která se mnohých lidech neztratila ani pod hrozbou trestu. Závěrečná scéna opětovného setkání Juliena a německé židovky Anny je tou z nejsilnějších v celém filmu. Ti dva si nemusí nic říct a je přece řečeno všechno. Vynikající herecké výkony Romy Schneider a J.-L. Trintignanta potrhuje citlivá režie P. Graniera-Deferrea. (22.12.2010)