Krátká noc skleněných panenek

Prvotný názov filmu znel Malastrana a odkazoval na kafkovský príbeh, resp. pocit bezradnosti a odcudzenia a takisto evokoval magickú atmosféru starej Prahy. Filmovým producentom sa zdal nepredajný a tak bol nahradený obchodne atraktívnejším, teda pochmúrnym názvom La corta notte delle bambole di vetro. Aldo Lado však svoje pôvodné predsavzatia naplnil. Vytvoril atmosferický príbeh, ktorý posúva hranice gialla k čistej psychickej hrôze. Charakterizuje ho jednoduchá zápletka. Mozog protagonistu, ktorý sa nachádza v kataleptickom stave, stále pracuje a uvažuje o nevysvetliteľnom zmiznutí priateľky. Aldo Lado jej prisúdil symbolické meno. Mira Svoboda, mladá dievčina v rozkvete života, ktorú si zahrala začínajúca Barbara Bach, jednoznačne reprezentuje Mír a Svobodu, hodnoty nadlho stratené, nielen v uličkách Prahy na začiatku 70. rokov.... Lado ide ešte ďalej a do hĺbky, k odkrývaniu podvedomých ľudských strachov, ba až k obsedantnému hľadaniu odpovedí... Napríklad: vyjde najavo že mŕtve ženské telo, ktoré bolo vylovené z Vltavy, Mire S. nepatrí... Kto za to všetko nesie zodpovednosť? La corta notte delle bambole di vetro je pomerne zaujímavá spoločenská kritika s riadnou dávkou makabróznej poézie (napr. bláznivé hry zamilovaných na starom židovskom cintoríne) v klasickom šate gialla. A ešte sa vo filme aspoň na chvíľočku mohlo zjaviť žltobiele policajné auto s nápisom VB a bolo by to dokonalé. (27.10.2010)

V závere vám síce garantujem obhrýzanie nechtov, ale nejde až o tak šokujúce finále, ako tu niektorí komentujúci spomínajú. Povedal by som, že predchádzajúca hodinka aj pol funguje lepšie. Ide o kriminálku bez nejakých nechutných, či čisto hororových scén ( teda, ako pre koho ) a práve kvôli tomu ide o dielo, ktoré si môže vychutnať aj univerzálny divák. (17.12.2018)

Až na dva faktory skoro standardní, ničím výjimečné giallo. Od ostatních bratříčků se však tohle odlišuje právě nám blízkém prostředím matičky Prahy (diváci určitě poznají Staromák a Zlatou uličku) a zajímavým námětem hrdiny, který v márnici bez schopnosti pohybu čeká na pitvu, a mezitím se snaží vzpomenout, jak se do téhle situace dostal. I přes střídmou stopáž se film přesto trochu vleče a hudební veterán Morricone si zde vybral poněkud slabší chvilku. Ladovo následující "Who Saw Her Die?" mě tak oslovilo přece jenom víc. (22.07.2012)

Netradiční a poměrně originálně vyprávěné giallo, které musí být pro českého diváka zajímavé minimálně už díky faktu, že se odehrává v normalizační Praze (ačkoliv se budete podivovat, co tam chvílemi dělají srbské nápisy, za což mohla účast jugoslávského štábu). Poměrně malý počet vražd vyvažuje velmi zajímavé obsazení (vytknu snad jen, že Mario Adorf by si zasloužil více prostoru), Aldo Lado pomalým tempem buduje opravdu mysteriózní atmosféru a směřuje vcelku nečitelný děj do temného finále, ze kterého vám do zpěvu zrovna dvakrát nebude. Vyznění by se dalo tak trochu číst jako alegorie na totalitní režim, se kterým se Aldo Lado díky natáčení v Československu mohl velmi blízce seznámit, a Krátká noc skleněných panenek tak docela probourává stěnu mezi žánrem giallo a téměř politickým thrillerem. [LFŠ 2019] (06.08.2019)

Luxusní "žlutý" trip po totalitní Praze, aneb psychadelické Ladovo (jak příhodné jméno pro naše končiny) giallo po československu. "Krátka noc skleněných panenek" je poctivé atmosferické giallo s velmi netradičně vystavěným příběhem, které pojednává o novináři Moorovi. Ten je nalezen v pražském parku polomrtvý a po převozu do nemocnice prohlášen za mrtvého. Jenže on ve skutečnosti mrtvý není a díky jeho flashbackům, tak začíná šílená jízda po Praze 70. let. Divák se tak dočká jednak zaručených trade marků žánru (vraždy mladých dívek; dusivé atmosféry podporované Moricconeho hudbou; novináři, který vyšetřuje na vlastní pěst; nahoty atd.) a jednak také reálií nám velice blízkým. Z nich bych především zmínil nejrůznější pražské památky (Orloj, Malou Stranu, Zlatou uličku atd.), dobové věci (Rudé Právo, vysílaní ČSTV, uplácení kde koho), ale hlavně ten neskutečný feeling komunistické Prahy (ikdyž malinko přikrášlený). Film bych shrnul asi tak, že nejde o absolutní špičku v žánru, ale rozhodně by si ho neměl nechat ujít přínivec žluté filmografie. P.S.1: V rámci žánru má film nejblíže k All the colors of the dark či Plot of fear. P.S. 2: Můj padesátý zářez na žluté pažbě! (18.04.2010)