Režie:
Agnès VardaScénář:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrají:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (více)Obsahy(1)
Cléo (Corinne Marchandová) je mladá, krásná a obvykle bezstarostná zpěvačka s několika hity na kontě, která s napětím očekává výsledky biopsie. Obává se smrtelné diagnózy rakoviny a balancuje mezi panikou a sebedůvěrou, nadějí a zoufalstvím. Dvě hodiny se prochází ulicemi Paříže, kde potkává přátele, milence, kolegy hudebníky a náhodné kolemjdoucí. Cítí se však velmi izolovaná. Vše se změní, když narazí na vojáka, který míří do války v Alžírsku. Je to jediný muž, který s ní sdílí stejné obavy a úzkost z jejího osudu. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (61)
Agnes Varda si nesie etiketku feministickej režisérky. Skôr by som v spojení s ňou použila "ženskej" režisérky - najmä pokiaľ sa vám slovko "feminizmus" spája s jeho radikalizovanou pragmatickou formou. Varda je feministická, pokiaľ si pod týmto prívlastkom predstavíte niekoho, kto sa zaoberá tým, čo ženy zaujíma a trápi. Vždy na hrane medzi dokumentárnym a hraným, vždy osobná a zároveň dištancovaná pozorovateľka. Tak aj Cléo od 5 do 7 je filmom (nielen) o ženských obavách a poverách, ale o obavách ak nie sveta, tak aspoň Francúzska. Zároveň je tematizáciou filmu ako takého. Hravé, inteligentné, krehké a silné. Racionálne intuitívne a intuitívne racionálne.Tiež jeden z filmov, do ktorých som sa zamilovala na prvý pohľad. A na každý ďalší ešte viac. ()
"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. ()
Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] ()
Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... ()
Vyrovnanost... to je první slovo, co mě napadlo, když jsem se zaujetím sledoval snímek Cleó od 5 do 7. Trvání filmové osnovy a skutečný čas projekce nebyly v kinematografii snad nikdy takto vyvážené; minimálně jsem žádný takový film ještě neviděl. Agnes Varda (představitelka tzv. levého břehu francouzské nové vlny) uchopila příběh mladé zpěvačky, vystrašené hrozivou předpovědí smrtelné nemoci, jako hranou (v duchu cinema-verité laděnou) esej o bariérách komunikace a možnostech x nemožnostech zúžitkování tikajícího času existence jednotlivce. Je to dílo velmi otevřené, živé a stále se tvarující do nových a nových forem. Scéna projekce němé romantiky (v hlavních rolích s Godardem a Karinovou), výklad tarotových karet, všudypřítomné svědectví o alžírském válčení... všechny tyto segmenty utváří dohromady komplexní studii člověka pohybujícího se v čase. Kam a proč jeho pohyb směřuje je věcí druhou. ()
Galerie (73)
Zajímavosti (11)
- „Natočila jsem tento film, abych producentovi Beauregardovi dokázala, že dokážu natočit film, který stojí méně než 50 milionů starých franků (500 000 nových franků),“ uvedla Agnès Varda. V roce 1962 činily průměrné náklady na francouzský film 2,37 milionu franků, zatímco v roce 1969 to bylo 2,58 milionu franku. (classic)
- Jedná se o jeden z „1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete“. (classic)
- Pokud jste se divili, že film se jmenuje "Cléo od pěti do sedmi", ale trvá jen půl hodiny (tedy od pěti do půl sedmé), tak to není chyba. Film byl zamýšlen tak, že poslední půlhodinka je na domyšlení diváka. (Sharlay)
Reklama