Julieta

I když Márdimu v duši sedí Robinson a až potom pláče Julieta, tak mně se Julieta usadila přímo v duši hned a nechce se potvora odtamtud hnout. Tenhle film má napětí a člověk od začátku do konce hltá, co bude dál a co se vlastně stalo. Plný počet nedávám jenom proto, že se pointa nakonec rozplizla a finále se nedostavilo. Škoda. (01.08.2017)

Neumětelsky vystavěný triptych, který zpříjemňují jen dvě hlavní herečky. Všudypřítomná návodná hudba mimochodem nijak nepomáhá telenoveloidnímu námětu. Za zmínku stojí i slabá, doslovná kamera, která mnohdy připomínala filmy s náměty od Rosamundy Pilcher. Takovou jsem u Almódovara viděl poprvé za jeho filmografii a znova nechci vidět. Přesto všechno ještě stále umí režijně udržet v divákovi pozornost a zájem, otázkou je jestli mu to diváci potřetí v řadě prominou. Já spíš ne. (08.11.2016)

Film Julieta je profesorsky svědomité naservírování autorského rukopisu umělecky stylizované značky Pedro Almodóvar. Divák je ušetřen genderového znejistění, úzkost si tu vystačí s nevinným hledáním osobní sexuality, potřeba výstřednosti koncentruje chybné závěrečné úsudky pochybností a nevinnost se tak stává rituální obětí, uvízlou v zatracení osamělosti. Ticho osamělosti je dominující náladou, potenciál nebezpečí vzájemného nedorozumění se skrývá v potlačování niterného traumatu, zdánlivé maličkosti svádí apokalyptickou pachutí úplného rodinného i osobnostního rozpadu. Pedro Almodóvar dokáže postavit zamýšlený charakter intimního rozvratu bez zaváhání, přesto filmu chybí hluboký rozměr vnitřního světa. Hlavní pozorností ke zkoumání je Julieta Arcos (pozoruhodná Emma Suárez, v mladším vydání zajímavá Adriana Ugarte), učitelka a žena v domácnosti, vytrestaná paralyzováním nepředvídatelnou směsicí traumatu, zklamání a závisti. Liberální přesvědčení pod dojmem svobodného úsudku a v závislosti vlastního ochromení ztrácí rychle běh událostí zpod kontroly, úder osamělosti je rozsáhle zničující. Druhým pokusným objektem zkoumání nakumulovaných katastrof je tu Antía Feijoó Arcos (příjemná Priscilla Delgado, jako starší Blanca Parés, jako miminko Jimena Solano), Julietin jediný potomek a úděl naplnění. Vzájemné odcizení je dílem různých pocitů viny a obviňování, často až vlastní nejtěžší ztráty jsou pomocníky ke vzájemnému smíření. Hlavní mužskou postavou je Xoan Feijoó (příjemný Daniel Grao), Julietin manžel, pracovitý rybář a Antíin milující otec. Odlišné představy partnerské harmonie občas dostávají zákeřné údery i vlastní jistotě. K výraznějším postavám patří také Beatriz (příjemná Michelle Jenner, jako dívka sympatická Sara Jiménez), nejlepší Antíina kamarádka ve společném laškovném objevování krás života ve věku zvídavé nevinnosti dospívání. Z dalších rolí: Xoanova zapškle jedovatá hospodyně Marian (Rossy de Palma), příliš blízká rodinná přítelkyně a sochařka Ava (Inma Cuesta), z náhlého Julietina odmítání zmatený Lorenzo Gentile (Darío Grandinetti), Beatrízina bohatá matka Claudia (Pilar Castro), již vážně nemocná Julietina matka Sara (Susi Sánchez), Julietin nevhodně šťastný otec Samuel (Joaquín Notario), ve všem vždy příkladně spolehlivá služka Julietiných rodičů Sanaa (Mariam Bachir), uctivý domovník Inocencio (Ramón Agirre), či černé svědomí z vlaku (Tomás del Estal). Julieta není špatným filmem svým tématem zpracování i vyhledáním intimního pocitu, vždyť osamělost je nejpalčivější niternou bolestí, ale duše a šarm autorovy práce jsou přece jen již unavené dlouhodobým opotřebováním. (14.04.2020)

Dvacátý film mého oblíbence je spolu s Rozkoší v oblacích nepříjemným rozcestníkem jeho kariéry. Zatímco let do Mexika byla přiznaná šílenost, Julieta na první pohled slibuje mnohem více: je návratem Almodóvara ke klasickému ženskému emocionálnímu středobodu a k tradičním tématům (ne)schopnosti komunikace, hluboké ztráty a šílenství. Z kvalitního Almodóvara tu však zůstal jen vizuál a vkus (ostré barvy, přebroušené záběry a přehlídka autorova oblíbeného umění v každém políčku), celek je nepříjemně konvenční, neempatický a bez vášně klouže po povrchu. | Hranice mezi Almodóvarovým typicky podvratným melodramatem a telenovelou je velmi tenká, a právě jeho schopnost osobitě a stylově setrvávat někde těsně před zlomem je základem mého obdivu k jeho filmům. Žánr, který dokázal Almodóvar vždy tak dobře překonávat svým unikátním autorským způsobem ho však v Julietě pohltil. Možná za to může přílišná adorace originálních povídek Alice Munro, díky které se rozhodl tentokrát nevybočovat, možná je to znamení, že melodramata už Pedro krotit nedokáže a Rozkoš v oblacích bylo logické odbočení. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film. Odkazy na Highsmithovou a vlastně celý hitchcockovský segment s cizinci ve vlaku zavání starými časy snad i proto, že se odehrává v době, kde je Pedro tak nějak doma. Následná období už upadají do mělkého příběhu o neschopnosti vnímat druhé a o výpravách na komunikační pontos. | Narativ se odvíjí jako retrospektivní detektivka a Almodóvar mnohdy dobře buduje napětí, které záhy nechává vyznít do prázdného prostoru povrchních emocí, na které se jako divák nedokážu napojit. Happy end přichází tak nějak záhy, bez možnosti se ho účastnit - však je to v ten moment teprve pár minut, co se příběh a jeho celý emoční rozsah plně otevřel i divákovi. V Cannes prý Pedro prohlásil, že Julieta je film na dvě shlédnutí, kdy se až s opakováním a naší plnou znalostí příběhu dokážeme s postavami spojit - to je jen malá omluva za selhávající retrospektivní experimenty. | Režisérské nápady jako dobře provedená záměna hereček či mírně roztřesená kamera dávno před momentem odhalení, že je Julieta sledována svým současným manželem, se v kontextu telenovelního příběhu stávají nezáměrně vtipnými - a překvapivě nebezpečnými, protože vždy odhalují, na jak slabém a průhledném ledě tentokrát Almodóvar se svými hrdinkami klouže. Julieta není v jednotlivostech tak špatný film, ale v jeho jádru je pro mě něco bytostně neuspokojivého a nepříjemného. (20.07.2016)

Pozrieť si film tesne po prečítaní predlohy je o niečom inom, ako nevedieť o predlohe nič. Niekedy je to zážitok lepší, inokedy horší, vždy ale rozdielny. Almódovar začína tam, kde takmer končí tretia poviedka, pričom prvé dve a časť tretej je prerozprávaná v retrospektíve. Udivilo ma, ako sa scenár drží riadkov knihy, i keď zmeny tu sú. Trochu zamrzí, že sa Almódovar nerozhodol nakrútiť film v Kanade podľa Munroovej hrdiniek a hrdinov, bola by to preňho zmena. Ale nakoniec na tom nezáleží. Popravde som si z filmu odniesol silnejší zážitok než z poviedok, vnútorný pocit viny za smrť a osud dcéry vo filme rezonuje o niečo silnejšie, ale to je iba subjektívny názor človeka, ktorý o niečo viac preferuje kinematografiu pred literatúrou. (07.09.2019)