Výslech

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 28 - Polsko. Dle očekávání silný a drsný příběh. Úvod z normálního prostředí je velmi krátký, a pak už jen více než 100 minut utrpení a hrůz v ženské věznici. Mimořádný a strhující výkon Krystyny Janda, zcela zasloužená cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes. Její podání je dechberoucí a ne nadarmo je její výkon označen za životní. Překvapilo mě trochu, kam snímek směřoval v poslední třetině, nevím, nakolik je to uvěřitelné, ale asi to nelze vyloučit jako nemožné. Polsko filmově snad nikdy nezklame. (26.04.2015)

Dokonalá ukážka, ako vie koniec zhatiť zážitok z filmu. Zhruba po 85. minútu extrémna a sugestívna snímka dynamicky budujúca idealizované hrdinstvo Antoniny Dziwisz zoči voči fašistickým metódam štátneho aparátu, posledných 25. minút len hlúpy a predvídateľný útok na city diváka spôsobený sériou nepochopiteľných a priehľadných rozhodnutí (Morawski, Mira, dieťa...). Čo je horšie, zvrat ma donútil spätne prehodnocovať rolu majstrovsky zahranej postavy Krystyny Jandy, ktorá sa môže javiť ako účelovo zvolená pre prezentáciu širokej škály spôsobov mučenia a psychického i fyzického týrania - šťastie, že Bugajski postupuje často ironicky a prezentuje zhmotnený svet medzi mrežami ako dostatočne nezmyselný až groteskný - a znepokojivý. Svojej povesti najkontroverznejšieho poľského filmu 80. rokov dostojí (a zďaleka to nie je len prezentovaným násilím a politickými interpretáciami) a silná perzekúcia zo strany štátu je pochopiteľná, preto je jeho dôležitosť bez diskusií. Bugajski mal však v pravý čas zanechať vzťahových šarád a film rázne a drasticky zakončiť núkajúcim sa momentom; efekt by bol o poznanie silnejší. Nekompromisné a v závere nekompromisne samo seba zhadzujúce, také je Przesłuchanie. Podobne ako niektorí ďalší, i ja som pár ráz vyprskol od smiechu. Od horšieho hodnotenia to zachraňujú herci, technické kvality (famózna kamera a elegantný strih) a historický význam. 60% POZNÁMKA: Zhliadnuté v rámci semináru o poľskom filme. (29.11.2014)

Velmi syrové drama, které diváka brzy vtáhne do děje a už jej z pozornosti nevytáhne. Drsné podmínky, výslechy, ideologie, zvrácenost, sadismus, ale i odhodlání, nezlomnost ducha i špetka něhy, to vše je pro tento polský počin charakteristické. Herecké představení hlavní hrdinky je vskutku obdivuhodné. Ve filmu je několik značně silných scén, které člověku jistě utkví v paměti na delší dobu, např. prokousnutí žil. (14.12.2018)

Nevím, do jaké míry se dá tomuto filmu věřit. V úvodu slaví dělníci výročí VŘSR a ve fabrice jim zpívá hlavní hrdinka lechtivé kuplety. Pokud si pamatuji (sice ne 50. léta, dobu mnohem pozdější a zdaleka ne tak drsnou), na oslavách bolševických výročí se vždy pěly české a ruské uvědomělé písně. 7. listopadu výhradně revoluční, leninské. Kuplety byly sotva v 80. letech v televizi na Silvestra, pěkně pod dohledem soudruhů. Jinak by to bylo v rozporu s výchovou "socialistického člověka". Zatčení i způsobům vyšetřování věřím, ostatně podobné případy se dějí i dnes (viz známé případy mučení na Guantanamu nebo v íráckém Abu Grajb - mučení domorodých zajatců americkými vojáky). S nepohodlnými lidmi systém zametá za každého režimu. Mediální propaganda je taky stejná, jen "nepřítel" se jmenuje jinak. Beznaději i hrůze nespravedlivě stíhané věřím, kdo by nevěřil. Ale film na podobné téma - např. Doznání Costa-Gavrase je o mnoho tříd lepší, děsivější a věrohodnější. Vykreslení zrůdnosti totalitního (nebo jakéhokoli jiného režimu) není ve scénách s bitím, skotskými střiky, v křiku z okolních cel ani v nekonečných výsleších. Pravý děs se odehrává v hlavách, v mozcích zúčastněných, ve zvrácených ideologiích, kterým sami věří a jednají podle nich (viz Costa-Gavrasovo Doznání). Tady nemyslí vůbec nikdo, ani ti blbí estébáci. Przesłuchanie je jenom pro efekt a vymývání mozků. Sorry. (05.01.2014)

Film, na který jsem chtěla jít a zároveň se trochu bála. Nakonec jsem zůstala přikovaná do sedadla a nedokázala se odtrhnout. Neřešila jsem, zda se mohly v 50. letech zpívat na oslavách VŘSR kuplety či ne. Film nemusí přesně odpovídat historickým faktům. Tady se v úvodní scéně povedlo ukázat, jaké umění hlavní hrdinka provozuje i co se líbí dělnické třídě. Že nejde o nějakou povětrnou rajdu ukazují následující scény. Ta svůdně se kroutící koketka, co "to má ráda" se nám překvapivě mění před očima. K úžasu svých vyslýchajících zůstává pevná, nedá se zmanipulovat, odolává všem psychickým i fyzickým tlakům. Co je od řady uživatelů považované za laciné lovestory, které příběh snižuje, má svou logiku a staví to příběh do úplně jiné roviny. S kým asi mohly otěhotnět vězenkyně, které měly zakázané návštěvy?! Jedině se zaměstnanci věznice! A nemuselo jít zdaleka jen o znásilnění. Právě tohle nemohlo v příběhu chybět!! Tady se ukazuje síla charakteru hlavní hrdinky (neprozradí, kdo to byl), a mnohonásobně zvětšuje její muka (porod v necitlivém prostředí, následné odebrání dítěte). Přichází o svou jedinou záštitu. Chci poukázat na velice vzláštní vztah mezi vězenkyní a dozorcem. Obdiv a respekt přechází v lásku ze strany muže. Potřeba něhy a nedostatek blízkosti, oslabení, únava zcela logicky vedou k touze po obětí, spočinutí ze strany ženy. Nemůže ale vyrůst vztah, tomu brání okolnosti. Díky této situaci ale odhalujeme dalšího skrytého hrdinu v samém závěru - manžela. Láska k manželce ho dovedla až do sirotčince, aby uznal za vlastní dítě, o kterém věděl, že nemůže být jeho a muselo mu být jasné, za jakých okolností došlo k početí. Z tohoto úhlu pohledu pro mne zůstává Výslech filmem zcela ojedinělým a nezapomenutelným. (01.06.2014)