Manželství Marie Braunové

„Dnešní muži už snad ani muži nejsou.“ Poválečné Německo. Země miliónů vdov. Žádná perspektiva. Hlad, chudoba, smrt na každém kroku. Osamělost, beznaděj, přetvářka. Fasbinderův intimní pohled do duše mladé ambiciózní ženy, je velmi kritický k poválečnému ekonomickému zázraku. Neb nic není zadarmo. Německo koncem 40. let objevilo mnoho svých Marií. Nakonec to nebyl muž, ale žena kdo zemi znovu postavil na nohy. Marie bezcitně kariérní, chladně pragmatická. Žena, která je svou krásou a odhodláním nebezpečná všem ve svém okolí, nejvíce však sama sobě. Žena, jejíž životní energie je spojena jen s nadějným očekáváním a vírou v nemožné. Hana Schygulla v jedné ze svých nejlepších rolí. Osamělá postava ztracená v mužském světě, bojující proti všemu a všem, hledající svůj ztracený vysněný život. Nenaplněný život, který už navždy zůstane překryt zubem času. Ten život, který se již nedá žít a nově přináší pouze iluzi šťastných zítřků. Zítřků, které se ve skutečnosti nikdy nevrátí. Vlastně tu nikdy ani nebyly. 84% (29.01.2012)

Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom aby, ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. (07.07.2015)

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Můj čtvrtý Fassbinder (po Strach jíst duše, Proč posedl amok pana R. a Querelle; na přesnou chronologii už si však nevzpomenu, řazeno tedy od nejhlubšího zážitku k těm "méně hodnotným" (v obrovských uvozovkách)), a opět - kdybychom byli na divadle (a nejsme nakonec?) - standing ovation; nevím, jak to ten chlap dělá, že mě vždy dostane do kolen. Zde: čerstvě poválečné zkušenosti Německa by se nemohlo dostat hodnověrnějšího výrazu, takhle nějak to tam tehdy muselo vypadat! Hlavně však: Marie Braunová je výborně napsaná a výborně zahraná postava. Dáma, kterou okolnosti donutily (ale možná taky ne?, možná apel k přehodnocení všech hodnot byl výkřikem odněkud z hloubi její duše?) býti vrcholně emancipovanou, zároveň však stále v područí, a to v područí svého partnerského ideálu. Žena, která se musela (?) státi rozežranou, chtivou, jdoucí přes mrtvoly, stále však svým zvláštním způsobem zůstala sloužící, obětující sebe samu. Právě tahle komplikovanost, potažmo komplexnost, etická nerozlišitelnost (jaký to byl z hlediska mravnostního život?) na mě asi zapůsobila nejsilněji. Pokud bych měl jmenovat film, u kterého by mě zajímalo, jak ho čtou feministické kritičky/feminističtí kritici, byl by to tento. 85% (27.04.2021)

Fassbinderovi se v jeho nejznámějším filmu povedlo výstižně načrtnout sarkastický, dobový portrét, který skýtá více interpretačních přístupů. Významnou měrou dopomohl k úspěchu kameramanův osobní cit pro estetiku. Nestrojené, často až umělecké záběry, např. zbytky rozbombardovaných domů v kombinaci s erotickým půvabem a elegancí hlavní protagonistky zdůraznily potřebný, emocionální chlad. Vývoj Marie Braun, která je zosobněním vývoje německé poválečné společnosti obsahuje převážně negativní rysy. Přehnaná emancipace a cílevědomá ctižádostivost dopomohly k „hospodářskému zázraku“. Svým závěrem však dává režisér jasně najevo i možné konsekvence takového počínání. (16.05.2011)