Manželství Marie Braunové

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

„Dnešní muži už snad ani muži nejsou.“ Poválečné Německo. Země miliónů vdov. Žádná perspektiva. Hlad, chudoba, smrt na každém kroku. Osamělost, beznaděj, přetvářka. Fasbinderův intimní pohled do duše mladé ambiciózní ženy, je velmi kritický k poválečnému ekonomickému zázraku. Neb nic není zadarmo. Německo koncem 40. let objevilo mnoho svých Marií. Nakonec to nebyl muž, ale žena kdo zemi znovu postavil na nohy. Marie bezcitně kariérní, chladně pragmatická. Žena, která je svou krásou a odhodláním nebezpečná všem ve svém okolí, nejvíce však sama sobě. Žena, jejíž životní energie je spojena jen s nadějným očekáváním a vírou v nemožné. Hana Schygulla v jedné ze svých nejlepších rolí. Osamělá postava ztracená v mužském světě, bojující proti všemu a všem, hledající svůj ztracený vysněný život. Nenaplněný život, který už navždy zůstane překryt zubem času. Ten život, který se již nedá žít a nově přináší pouze iluzi šťastných zítřků. Zítřků, které se ve skutečnosti nikdy nevrátí. Vlastně tu nikdy ani nebyly. 84% (29.01.2012)

Fassbinderovi se v jeho nejznámějším filmu povedlo výstižně načrtnout sarkastický, dobový portrét, který skýtá více interpretačních přístupů. Významnou měrou dopomohl k úspěchu kameramanův osobní cit pro estetiku. Nestrojené, často až umělecké záběry, např. zbytky rozbombardovaných domů v kombinaci s erotickým půvabem a elegancí hlavní protagonistky zdůraznily potřebný, emocionální chlad. Vývoj Marie Braun, která je zosobněním vývoje německé poválečné společnosti obsahuje převážně negativní rysy. Přehnaná emancipace a cílevědomá ctižádostivost dopomohly k „hospodářskému zázraku“. Svým závěrem však dává režisér jasně najevo i možné konsekvence takového počínání. (16.05.2011)

Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom aby, ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. (07.07.2015)

Víc artové než psychologické nebo realistické, ale rozhodně jsem valil bulvy na to, co všechno se Marfuška v rámci emancipace i oddanosti své velké lásce přiučila, jaká kolečka jí v hlavě chrastila a přeskakovala, i jak estekrásňácky svůj film Fassbinder nasnímal. Jen jsem se u toho vcelku často nudil (2 hodiny jsou fakt moc) a tak nějak si říkám, že to celé mělo být buď o stupeň absurdnější, nebo naopak o stupeň ukotvenější v reálném světě. Jeden z těch filmů, které na poprvé nemáte šanci plně vstřebat, ale ke kterým se podruhé asi nikdy nedokopete. (01.07.2017)