Popírání holocaustu

"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn (viz i některé "tematické" diskuze zde na csfd). Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. (04.05.2017)

Už jsem to asi zmínil i jinde. Moje babička tehdy na konci války mladé děvče - ošetřovala na Štiříně v rámci akce pana Přemysla Pittra ,,Zámky'' děti přeživší peklo vyhlazovacích táborů. Spojenci je nácházeli po celé okupované Evropě, hlavně v Polsku. Učila je znovu mluvit, jíst příborem, dávala jim lásku a něhu jako by byly její vlastní. Každá ošetřovatelka měla takto na starost skupinku dětí - chlaců i děvčat. Dětí těžce traumatizovaných jež přišly o vše a jež zažily nepředstavitelné nevyslovitelné věci. Dnes už jich žije jen pár. Žijí většinou v Izraeli, ale na mojí babičku nezapomněli. Jezdí za ní a za námi jako za vlastní rodinou (byť dnes mají své vnuky a dcery) ale pro ně a to už navždycky bude moje babička - maminka. Láskyplně jí tak oslovují byť jejich pravé maminky z Polska, Ukrajiny zmizely někde tam kde miliony dalších... Nezapomněli na ně, ale udělaly za tím tlustou čáru. Mojí babičkou jim začal nový život. Když jsem s nimi poprvé večeřel všiml jsem si, že každý má na předloktí vytetované číslo. Číslo, v které nacistické bestie změnili lidskou bytost, bližního svého... Dávno po válce u dobré večeře v útulném bytě s rodinou okolo mně opravdu v tu chvíli zamrazilo... Na chvilku jsem si musel představit dezorientované lidi zmožené hrozivou cestou, lidi vyháněné z dobytčáků, řev esesmanů, štěkot psů, srdceryvné ,,třídění'' a trhání rodin kdy jedna strana znamenala smrt hned a druhá pak až po vyčerpání hladem a upracováním... Pro většinu roztříděných pak už jen poslední cesta tam dolů po schodech ke ,,sprchám''... --- Nedivím se paní Lipstadové, že se s nácky nebaví. Nejsou hodni diskuse. Když je někdo magor, nebudu si s ním povídat nebo dokonce diskutovat o faktech, která jsou NEODDISKUTOVATELNÁ !!! Je dobře že nakonec Irving Lipstadovou sám zažaloval. Způsobil si tak sám svůj pád celou věc popírání holocaustu skvěle zviditelnil, nicméně považuji za šílené, že se 50 či dokonce 70 let po válce stále vedou diskuse zda holocaust byl. Kam se asi poděly ty miliony lidí? Děsím se skutečnosti, kdyby Irving vyhrál nebo až jednou nějaký jiný soudce nechá nějakého Irvinga vyhrát. Film se perfektně drží faktů a detailně popisuje celý proces. Vysvětluje rozdíly práva britského od amerického i ono nebezpečí, kdy soud se měl odehrávat v Londýně. Je tam perfektně vidět způsob boje špičkových právníků z teamu Lipstadové, kteří jak chirurgové aniž by umožnili Lipstedové do procesu vnášet osobní rovinu - vedli přesné řezy do nadutosti žalujícího, které nakonec Irvinga usvědčily z rasismu a ze záměrného pokřivování historických faktů. Tenhle film (stejně jako byl proces sám) je svým způsobem také hlasem všech těch umučených a zavraděných. Je další svící na oltáři pravdy, u kterého musíme neustále dbát aby to světlo nikdy vyhaslo. * * * * * (01.10.2017)

Ač se tato historická rekonstrukce nedočkala mimořádných ovací, já se přikláním k menšině, která je s výsledkem spokojena. Pokud pominu samotnou návštěvu Osvětimi, která bez pochyby patří k nejsilnějším momentům filmu, tak tu máme vcelku velmi inteligentní drama s těžce charismatickým hereckým ansámblem. Démonický Timothy Spall a žena mých erotických snů Rachel Weisz. Ne že bychom nenašli tucty promakanějších soudních dramat, nicméně i zdejší justiční proces má vzhledem k tématu a zajímavé demagogii páně Davida Irvinga co nabídnout. Za mě zdařilý snímek s chytrými dialogy a několika silnými momenty. (19.05.2017)

Škoda, že tu všetko mimo súdnej siene bolo tak nudné, nezáživné a uspávajúce. Myslím, že táto téma by si zaslúžila omnoho lepšie spracovanie, hlavne keď uvážime, aký herecký výkvet sa tu zišiel, no skrátka... vzhľadom na tak vysokú koncentráciu mojich obľúbených hercov som čakal niečo ďaleko lepšie. Inak na Irvingovi je krásne vidno, ako sa na určitú tému možno pozerať dvojitou optikou, a to i vrátane niečoho tak faktograficky jasného a nespochybniteľného ako je holokaust. Priemer. 60/100 (30.07.2017)

„Reklamu na židy zas v telke dávajú …“ No jo, no. Jerevan Times, NáhorníKarabachwood ani Arménie today nejsou právě dvakrát sledovanými masmédii a Chačaturjan brothers inc. nehraje Dostihy a sázky na nejlukrativnějších světových trzích, a tak tu zase máme další pravidelnou dávku píár kňučení vlezlého minoritního etnika, které dalo světu akorát tak Fousatého strejce, lichvu, napětí na Blízkém východě, hypoteční krizi a Bena Stajlera, jaká se jim, chudákům, děla strašlivá příkoří. Děla, nepopírám, ale stejně tak třeba Arménům, Kambodžanům, Rwanďanům, Kurdům nebo dalším 27 miliónům obětí Druhé světové, kteří ale mají tak malý vliv nebo tolik pietní slušnosti, aby si ze své genocidy neudělali permanentní trafiku a ještě po osmdesáti letech imrvére prudili svět svým ublíženeckým lkaním. Teď už američtí a velkobritští pejzaři zašli tak daleko, že se inspirovali svou Nemesis a v podstatě natočili Věčného popírače, kde neohrožená židovská hrdinka s bandou sympatických, inteligentních a mimořádně altruistických anglických sluníčkářů v zádech zatočí se zlým, slizkým a proradným Skorohitlerem, a to z kontextu vytrženými, propagandisticky se zrovna hodícími bonbonmoty z Irvingova procesu. Prostě výtečná sionistická géblsovina. Doufám, že se do toho zase opře jeden z mála kůl židů Norman Finkelstein, i když ho nesmírně tolerantní Židistán, tak oprávněně okupující palestinská území na základě právně neprůstřelného judikátu samotného Jehovy, prohlásil kvůli jeho naprosto racionálním, pravdivým a progresivním názorům za nežida, dal mu do pasu Enko a každý multikultikokot by jím měl pohrdat. A tak to má být! Moderní demokratický stát se nesmí bát zatočit s každým, kdo se staví veřejně mezi něj a jeho prosperující pohlaváry ovládající banky a média, a exemplárně si kdykoliv vytřít prdel svobodou slova. Zářným příkladem budiž ono neoddiskutovatelně relevantní, smysluplné a blahodárné zakotvení popírání v trestním zákoníku každého řádně přizdisráčského a vlezdoobřízkového státu, podle něhož by de jure měla být trestná i jakákoliv veřejně prohlášena lež, aby náhodou nešlo o protěžování nějakého etnika a diskriminaci těch ostatních!!! Takový mocenský paragraf na popírání už tu jednou byl, odsrali ho třeba Honza Hus, Džordáno Bruno a málem i Galileo. (24.03.2017)